lidových. Lze proti mnoho podstatného namítati, jsem dychtiv na konec. Dovolil-li byste, ozval bych se v Českém Lidu, ať se názory tříbí. Vyprosil jsem si z tiskárny vývěsek mé práce, ale z 2. čísla Č. L. mi ho neposlali. Připomeňte jim to laskavé, potřebuju toho, kdybych to měl někdy o sobě vydati.

V Brně, 20. února 1892 . . . Mám za úlohu napsati stať o moravském lidu do díla »Oest. Ungar. Monarchie*. Posud jsem toho málo napsal, je to velmi obtížno proto, že mám na tolik materiálu vyměřeno jen asi 20 stránek. Třeba tedy vybírati, škrtati atd.; štěstí, že mám látku skoro všecku česky spracovánu, jinak bych do Veliké noci nebyl hotov. Ale i tak třeba nyní asi měsíc všecek volny čas na to vynakládati. Ostatně jsem na rozpacích, mám-li se po kritice Českého Lidu p. P. v Athenaeu uveřejněné odvážiti ještě s něčím do Prahy. Já bohužel nic jiného nemám, než > sbírky, pouhé sbírky,« filosofovati o Božím dobytku, hastrma-nech a p. neumím. Následkem oné se mnou tak nespokojené kritiky, co jsem měl hotového, dal jsem do Obzoru a Čas. Mat. Mor., tam si toho aspoň nikdo nevšimne a já budu míti svatý pokoj. Tu řezbu, která mne v Praze ještě čeká pro Moravskou svatbu, nějak snesu.

V Brně(?). Za oba přátelské lístky vzdávám srdečné díky. Pokládám si to za zvláštní důkaz Vaší přátelské přízně, že jsa tak zaměstnán pracemi předůležitými, přece tolik času a pozornosti mé osobě věnujete. Zároveň s Vaším druhým listem dodán mi 1. sešit ^Moravského Lidu«, kterýž Vám pod křížovou páskou posílám. Očekáváte asi něco jiného, než tam najdete, a také jsem původně něco jiného zamýšlel. Věc se má takto: Kdysi po vánocích nabídl se mi telecký Šolc, že by rád vydával mé rozpravy lidovědné, roztroušené sem tam po časopisech. Odpověděl jsem mu, že hodlám svůj materiál napřed po částech spraeovati a později někdy sloučiti všechno v organický celek. Ale on naléhal, abych to nyní zatím vydal, jak to jest, že jest k tomu příhodná doba atd. A tak to tedy vydávám, jak stádo běží. Přiměla mne k tomu hlavně ta okolnost, že ti páni ve svých provoláních dělají, jako by se bylo na Moravě posud ani nesbíralo a nic nevykonalo. Račte laskavě v českém Lidu k tomu poukázati, aby sip áni sběratelé laskavě povšimnouti ráčili mých sbírek a sbírali k nim doplňky — mnoho toho asi nenaberou! — a nezapisovali týchž věcí 10 a lOÓkrát. Do moravské dialektologie pražští páni by se vůbec neměli plésti; k tomu se jim nedostává maličkosti — vytříbeného sluchu! Materiálu, který já mám, neseberou ani za léta a co seberou cizími lidmi, bude nespolehlivo. Už z jejich provolání znamenati, jak věci rozumějí!... Zprávy... jsou zajímavým dokladem naší národní povahy. Zajíti si do žurnálu německého a tam říci: »Pozor, Němci, našel se u nás človíček, který se opovážil vyhlásiti něco svého za lepší Vašeho. Ale já jsem člověk ^objektivní*, ne takový český chauvin. Vždyť mne už znáte ze svých časopisů. Když něco vybádám, co by stálo za otisknutí, zanesu si to do Vaší světové literatury, těm Čecháčkům některé té odrobinky dopřeju, aby se neřeklo.« — Tak to dělají ti naši >vědatoři« staří mladí! A slavné