V Brně, 24. listopadu 1892. Dne 2. prosince hodlám dojeti do Prahy. Těším se upřímně na shledanou s Vámi . . .

V Brně, 27. listopadu 1892. Ve svém referáte o národopisné výstavě na Vsetíně . . . dotkl se mé sběratelské a spisovatelské činnosti způsobem nešetrným. Podotýká na jednom místě (ve Zlaté Praze), že prý mu znalci na Vsetíně, kterým prý více musí věřiti nežli mně, povídali, že má dialektologie je nespolehlivá a nesprávná, i pozývá všecky takové znalce k opravám a vykládá dále, jak by se celá dialektologie moravská (o které právě pracuji!) poříditi mohla. Psal jsem na Vsetín a doslal odtud zprávu, že s p. doktorem o té věci nikdo ani slova nemluvil, že je to nadutý panáček, který vůbec nikoho za hodná neměl, aby se s ním dal do nějaké rozprávky, že pobyl na Vsetíně všeho všady tři dni a jinde nikde nebyl. A přece mluví vzácný ten muž o povaze Valachů, jako by byl mezi nimi vyrostl, a o jiných věcech, jako z vlastního názoru, kteréž opsal z »Průvodce< a odjinud. Nehodlám takové pomluvy nechati na sobě, i myslím, že byste mi mohl prokázati tu službu a přijati nějaké Zasláno do příštího čísla Českého Lidu. Jste-li s . . . v nějakém styku osobním nebo přátelském, dle toho bych volil formu mírnější nebo ostřejší . . . Mně . . . příliš neimponuje, pokládám ho za vědeckého komedianta!.. .

V Brně, 30. listopadu 1892. Do Prahy přijedu v pátek 2. prosince o třech hod. odpoledne. V sobotu ráno bych Vás navštívil, račte se laskavě pozdržeti doma.

V Brně, 3. ledna 1893. Ale že tak málo snesete, mělo by Vám býti pobídkou důtklivou, abyste se příliš duševní prací nenamáhal, potřebného klidu a oddechu si hleděl a denní procházkou neb i jiným přiměřeným způsobem sesláblé tělo otužoval a sílil. Že tu přednášku máte již s krku, rád jsem uslyšel, ubylo Vám aspoň zbytečných starostí. Doufám najisto, že to povede k cíli. — Nevím ani, myslíte-li to do opravdy s tím skrom-ničkým referátkem v Čas. Mat. Mor.? Zbývala naň jen ta stránka a tak bylo mi přestati jen na takové stručné zmínce. Prof. Šťastný napsal už několik takových do Obzoru a poukazuje všude k tomu, že náš život literární měl by více vyrůstati z půdy národní, že se v duši našeho lidu všelico zrodilo, čeho bychom neměli pohazovati. — Ku přiložené odpovědi .... nelze mi a netřeba ničeho podotýkati; není slaná ani mastná, ut aliquid dixisse videatur. Škoda, že nezůstalo při té dřívější. — Včera mi psal pan... Kdo jest vlastně ten pán? Svěří-li se Vám s mou odpovědí, zajímalo by mne zvěděti od Vás, co a jak o ní soudí. Sám se však na to netažte! Upřímně řečeno, já pokládám pana... za jednoho

z pražské kohorty svých dobrých »přátel«, jakými jsou pp.....et

consortes. Ať referuje o mém spise, jako nedávno v N. L., ať o cizím jako ve Vlasti..., nemůže si dobrý ten muž odpustiti, aby mi nedal několik kopanců pro nevědecké spracování materiálu, práci mosaikovou atd. Napsal jsem mu o tom své mínění, zavdal mi k tomu svým listem vhodnou příležitost.