»Ach můj milý, věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůře.« (Rýmovaná skladba ze XVII. stol.)

Zámečníci, hodináři, ručnikáři. Když nouze a bída v světě, soužení, pláč nejvíc kvete, nový daně, kontribucí, pro nemožnost exekucí, khopštayr, verbuňkové k tomu, chleba skýva není v domu, na trocht nové mustry páni, na kokrhele zemani, na kabáty dlouhý do pat, městský stav vede naopak, štěstí jde, až posledního pro šperky každodenního mistru z krejcaru vydání přichází, důehodův braní pro slotu časův jest žádný, jsou truhlice, měšce prázdní. K čemu má býti řemeslník, tak jmenovaný zámečník? Šrajbtišův a truhel vzácných, šuplatův almar důkladných více dělat nedávají, vše do sprostých zavírají, velcí páni sklepy mají, na truhlice nic nedbají. Když při něm jeden silnější mají zámek podstatnější, více jich nepotřebují, starý, kde mohou, skupují. Měšťan když má dvě truhlice, nepotřebuje jich více, sedlák z houžve aneb z žíly panty vzdělá, a jich zsílí zámek s dřevěnou orbičkú, řemen užívá za kličku. Dá-li kdo co sobě dělat, tak si poručí udělat, že to trvá na let dvacet, ano třidcet i čtyrycet. Ztratí-li kdo od truhlice klíček, aneb od pinvice, umějí otvírat hřebem, nožem, ocelovým zubem.' Odkad my se vyživiti, manželku, patero dětí, mužem? Na trhy, jarmarky, s nádobím svým na frejmarky jít nemůžem, dokad kdo práce nepotřebuje naší mít a sám jí nežádá užit, čakat musíme, co klasu čeká hus letního času. Potad z čeho sebe šatit? Dluhy, kontribuci platit? Kde jaký kus šatův máme, vol nevol to rozprodáme, když pak ani to nestačí, ve den po dni větší kráčí bída, nouze, my zapsání a naše cti zavázání nemůžeme zaplatiti, nás právo arrestem nutí, že dluh odsedět musíme, sotva že kůži nosíme. My též rovně ručnikáři zakoušíme, hodináři, té nouze co zámečníci, jen jsme vůbec nájemníci, hodiny mnoho let stojí, zbraň dobře činěná k boji ne tak se snadno pokazí, jedno neb druhé zkazí. Zřídka zbraň si koupí měšťák, dokoná hodiny sedlák, a tak naše nuzná živnost, byť byla sebe větší ctnost, průchodu nemá, leč v hlavních městech bohatých, bojovných, tam dokad vojna, myslivost trvá, máme ňákou živnost. Jinde nač vyprat košili, neb abychom ji zašili, nemůžem na lázňu mít, musíme co kováři jít, a protož dobře baba pravila, když jest se schodů letěla: »Ach můj milý, věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůře!<

Sprosťák. Čím dražší věci, bohatší, mají zámky silný radši, tím víc na ně nakládají, kde svý poklady skládají, k jedné truhle jich dají pět, k železné osm i deset, nevěří nic, ujištěno leč jest, jak nejvejš zjištěno. Kolik šuplatův v šrajbtiši, tolik má — a to nejtěžší — zámkův, riglův, každé dvéře, jak lev svých zubův zvíře, neb jako srdce poklady milují, v truhlách své sklady, čim chudší kdo kdekoliv jest, ten, co má, chová jako čest, bezpečné a jisté mít chce, by o to nepřišel lehce, uzamyká, neb kdyby to ztratil, byť nebylo zlato, šat špatný za nejvzácnější váží, za nejpodstatnější. A tak zámek dobrý chce mít, zvlášť volí, by