str. 235
mu nemoh vzít, uzamyká svý bahnice, husy, svině, kozly, skopce. Tulik též činí měšťané, čeleď, řemeslník i manné, čím to více mít musejí, silnější zámky chtějí, tím vejš musejí platit, ani si umějí spravit. Když okna okovávají, pocínované žádají mít panty, dvéře v pokojích, skobky, obrtlíky v okních. Tu si čin umí nasadit, když se páni stydí vadit, co zámečníci žádají — mimo zbytky — za to mají, neb za zámek zapaditý, kdy jest rejsovaný, kryty, tři, čtyry zlatý, též i pět, s dobrým ziskem berou i šest. Ručnikáři za štuc svinty, na modro kalené flinty, který za tejden udělá a ani tulik má díla, deset tolarů i dvanáct umějí brát za něj, patnáct, s kterým když paňátka rádi zacházejí a v tom rady nemají, zas v okamžení pokazí a tak zkažený profrejmarčí zas za jiný, mnohem nuznější než míní, přídavek k tomu učiní, ručnikář jsouc vyučený fortely, štuc si opraví, dvoumi českými jej spraví, prodá, má jej zisku zase v kratičkém dvouch hodin čase. Hodinář způsobem rovným, ručnikáři nápodobným, dílo okrášlí, ošlechtí, po čemž dámy nejvíc dychtí, odbude a prohandluje, mnohokráte vy handluje lepší třikrát, než své dal, mimo co přídavku mu dal, že dvacet má i třidcet vejdělku zlatých čtyrycet. Pakli něco opravuje, cizí dílo potupuje, vidí, že druhý to chce mít, a nechce od něho odjít leč spraviti mu přislíbí, tu ho táhne bez pochyby, jak chce, musí mu zaplatit, tak může jíst i dobře pít, odkad chodí jako páni z rytířstva, mani, zemani, aniž jich jest co litovat, umí se na ostro kovat.
Malomluv. Dobře ty, sprostáku, činíš, všechny z nedostatkův viníš nepřítomný a krom očí. Kdyby jsi mluvil do očí, bojím se, že bys recompens odnes, zasloužilej epropens, zámek na hubě, co jiným učinili nápodobným, neb když z železa starého chtějí dělat co nového, co uhlí spáliti musí, než okují dva, tři kusy, aneb než sletují klíček, kolik do očí jiskřiček, kolik do šatu upadne, popálí košile hodné. Za práci potomně šesták dostane, groš jako dukát, sprostý zámek dá za dvacet krejcarův, větší za třicet, kolik dní na něm usedí, co se do ohně nahledí, oči pokazí k starosti, chodcem jest v chudé žalosti, tolik mají ručnikáři i jich bratří hodináři, že bez brýlí žádný není, v zraku naskrz pokaženi. Ať i něco vyzejskají, zřídka sobě za-vejskají, nezvědí-li jakou pomoc, z řemesla neschovají moc, neb sotva ním hubu živit mohou, košili novou mít. Politování jsou hodni jako kusu chleba žádni.
Tkalci. Nejvíce řemesla chtivý, my jsme jen
