4. Farní kostel P. Marie v Ivančicích r. 1731

z milosti živi, když Bůh dá, že len se zdaří a konopě se podaři, tepřiv se od jiných známe a nějaké dílo máme, však jak dlouho a jak stále, rovná se ledové skále. Jedenáct trvá neb dvanáct neděl, při největším patnáct; kde se šije lněné símě, ourodná ko-nopí země, všudy tkalců, co by je sil, netřeba, by se jich prosil, sami se díla domluví, nestydí se nic pomluvy, zvláště, kteří bez pořádku mají kalhoty, čeládku. Nejtenčího loket za den plátna, čtyry at dá jeden, ať od lokte má půl čtvrtá, nejvejš krejcarův půl pátá, osmnáct krejcarů vydělá, kdy tolik postaví díla. Na to šat, ženu, děti stravuj, spravuj, jest hleděti, jest čtvero, patero dítek, z kolik vajec dát jim svítek, neb jakou chleba skyvičku, když vezmeš sedům krajíčků a něco pod polívčičku, co zůstane po grošíčku ? Dva, tři za den nepostačí, co pak na máslo vystačí anebo na mouky mírku, kolik z ní bude knedlíků? Když jest za groš libra masa, co se ní podělí chasa, kus nedostane za vrabce, slabě po něm tkadlec řehce. K tomu všelijaké daně, anticipací nazvaní, khop-štejstr, kde onera městská, kde k pokladnicí tkalcovská, aneb když do-kročí nemoc, z čeho můž mít jeden pomoc? Tkalci jsou nejmizernější, z jiných všech nejhubenější, neb celé jaro zahálet, mimo poselství se tak válet až hanba, buď to po lajici aneb za kamny po peci. Jestli pak příze tlustá jest neb se trhá, tu nemáš čest tkalce, ani sobě na chléb vyděláš, kassuj, jak chceš, lep, ještě jak od díla jistej jest plat, jazyk přenečistéj, odkaď se tkalci hubení vyhlašujem co v troubení, že nad