prosil, pěkně napomínat, nemůžé-Ii peněz shledat a sám termín nucen dát, kde -má co, musí prodati, poslední v zástavu dáti, aby jenom víru zdržel, handl pořádný obdržel. Když v čas nevyplatí zástav, jeho poctivy městsky stav hyne, i on že parolu tratí na jedenkrát spolu. Skrz to se potom nezmůže, chudý přítel nespomůže, každej hledí jenom svého, nedbá jeden ha druhého. A proto darmo vyčítáš, jídla a pití přičítáš manželek. Když těhotné jsou a nový plod těžce nesou, pro ňáké jich krmičky, dvě kuřátka aneb ptáčky, trunk vína aneb mandlíček, piškot anebo perníček by měla o plod přijíti, kdo moudřej může raditi? Byť by na pangetích, hodách, na vejlezškách byly, svatbách, i také vešly v taneček, protoliž by faca-líček měly ihned dát za dukát — moha míti za to kabát — to k víře podobné není, takové tvoje mluvení. Jestliže jedna možnější, v statku po předcích hojnější, proč by nemohla štědrá být, moha od jiných více mít. Není taková lačnota, u žen plasková štědrota, aby darmo něco daly, dříve více neodňaly. Dá, aby on jí dal zase, provodil jí v tom tmavém čase. A protož nevíš, sprosláku, chytrou ženskou politiku, podruhy raději pomlč, nekousej, raději povrč.

Rok 1906 rozčeřil zprávy o virgulích. K těm stůjž zde ještě tato. V roce 1905 byl do jedné obce blíže České Třebové povolán p. Josef Marek (jinak Žalman) z Petrovic (okr. Lanškr.), aby pomocí virgulí označil místo, kde by se měla u nového domku kopati studna. Odhalil mi tajemství. Virgule měl čtyry. Jsou to lískové pruty zdéli téměř metru, opatřené na konci vidlicí. Vidlice na způsob latinského Y jest uříznuta na štědrý den z mladého smrčku a má délky as 8 cm. Dřeň se vyvrtá a vidlice svislou nožkou nasadí se na prut. Do obou vyčnívajících ramen nalije se rtuti, načež se celá vidlice obalí pečetním voskem, tak že dřevo její ani spojení s proutkem není znáti.

Ke hledání vody třeba dvou lidí. Každý si vezme dvě virgule a na vyhlédnutém místě postaví proti sobě tak, že držíce paže k tělu, lokte tlačí k bokům; předloktí v kliku ohnuté, trčí vpřed. Oba spolníci zasadí vidlice do vidlic proti sobě napřažených a jmou se mírně vpřed tlačiti. Jestliže se virgule zdvihají (ohýbají) do výše, není na tom místě vody. Pakli se kloní k zemi, jest tam voda stojatá. Uhýbají-li se stranou, jest dole voda tekoucí.

Byl jsem svědkem zkoušky venku prováděné. Zkoušku doprovázel p. Marek slovy (na př. »Zdejest voda« — nebo »není voda«, nebo »teče prudce se strany< a p.). Výsledek činil na mne i přítomného syna mého dojem suggesce. Virgule, jakoby živé směřovaly hned v tu stranu, kde dle udání by asi voda byla nebo nebyla. Na moji otázku, zdali se při provádění něco říká, odpověděl p. Marek, že nikoli. Na další otázku, zná-li ve zdejší krajině ještě jiného »hledače«, pravil, že ho osobně sice nezná, ale že jeden jest v Mostku u Chocně.