str. 320
bývalo, už nebude, a kdo by se v dnešním shonu o minulé, přežilé věci staral? Máme přece řády a zákony, staví se bezpečně a jest nám při tom dobře. Ale zabloudíme-li někam na náves nebo do starých městeček našich, klerá podnes zůstala aspoň poněkud uchráněna stavebního ruchu posledních let, shledáme, že každý domeček, každá chaloupka má svůj vlastní ráz, svého vlastního tvůrce, a marně začneme přemýšleti, proč budovatel to neb ono tak řešil a co vše do věci tak prosté a jednoduché vložil. Potěší nás důvtip, myšlénka, výzdoba sestrojení, řešení zcela přirozené, jasné, dobré a pěkné. To mluvím za odborníka. Ale i prostý člověk, ne-odborník, jen poněkud myslící, jenž není dosti pohodlným, aby se zřekl vlastního úsudku a přejímal dnes obecné platné názory o umění a běžný vkus, kterýž vidí krásu v přepychu a oceňuje její hodnotu penězi, poei-ťuje veškeré tyto dojmy bez rozbírání a uvědomování podrobného. Umění jakkoliv prosté a jednoduché mluví vždy k duši čisté, nefalšované.
Na druhé straně všimněme si, co vše se nám dnes dává za naše stavby lidové. Jak vypadají ony vesnické domky, stavby, které přece hovějí předpisům a zákonům stavebním! Esthetických řádů a předpisů bohužel nemáme. Bezduché, nudné formy renesanční nebo barokové šklebí -se iia nás ve své zvrhlosti, špíně, pustotě. A přece si na takových domech lidé zakládají a vydávají za ně často značné obnosy v domněnce, že činí tak pro pokrok, dobro a krásno své obce, svého okolí. Jak jinak vypadají domečky prosté všech lichých, cizích ozdob, se svými okny bíle orámovanými a pestře malovanými, ve své bělostné čistotě, zvoucí vstoupiti bohatě zdobeným žudrem. Kolik krásy a výzdobného pokladu uloženo do všech těch síní, ohnisk a pokojů!
