2. Vnitřek koliby.

Jako vidíme z prosté koliby salašnické vznikati dřevěné chaloupky, později zděnými stavbami nahrazené, tak předvádím na připojených obrázcích vznik ohniska, kozubu a peci až po zcela pohodlné sporokrby a dobrá kamna. Nejprostější obývací místnost s ohniskem a pecí bez komína vyvinula se v parádní bílou jizbu, v níž by mohl nejen směle bydleti vzdělaný měšťan, ale bez rozpaků zasednouti za stůl i hrdý šlechtic, u něhož stará kultura vyhýčkala citlivost k okolí jeho důstojnému.

Nemíním dnes pouštěti se do popisů; chci pouze čtenáře příměti k úvaze, zdali jednáme dobře, když všecku tu krásu, celé toto v pravdě čisté, životné umění lidové odkazujeme do stínu zapomenutí, aniž se tážeme, zdali z tohoto podnes nám zachovaného podání lidového není možný další vývoj a pokrok, zdali na tom podkladě není možno stavěti a bydleti tak, jak je našim dobovým a místním poměrům přiměřeno ?

Svéráznost tato mizí z našich chaloupek a vesniček den ode dne. Jaký však to vkus přerušuje její vývoj, jaké formy a barvy bére lid za její náhradu, netřeba zde připomínati.

Nechci zachraňovati, co udržeti nelze. Jsem však přesvědčen, že venkovský lid, který tolik pěkného stvořil v minulosti, tvořil by pro sebe a svoji budoucnost ne méně krásně, kdyby nekazilo jeho cit pro krásu tolik špatných příkladů právě z těch vrstev společnosti, které jsou mu vzory při opatřování kulturních potřeb. A tážu se, zda duševní otroctví, opičení se po cizím a nesamostatnost, která nás se všech stran zaplavuje, nemá zhoubný vliv na celé naše žití a bytí kulturní ?