zvlášť, když ji sprostým jednají ti, kteří jich mír neznají, na lokte, nohy smlouvy, co jsou zač nevystavují. Od sáhu krejcarů třicet zavřou, však to bude mlčet, jak ta má široká býti, má-li se obvrhovati na ostro neb na hladko, což sprostému není sladko. Když zase od obvrhnutí, nedajíe sebou nic hnouti, žádat budou, což míněno bylo, dřívějíc smluveno, tak za jedno dílo dvakrát bráti se nestydí, třikrát, mezi tím velké kameny spěšně ke zdi vyzdviženy bráti budou, co vypuklé zdi visí aneb rozpuklé. Když tu nebude hospodář, ji vyberou, nu Bože zdař, i více vybouří k tomu, aby prodloužili v domu práci, plat a co vycvikují, obvrhnou neb zaflekují, všechno počítat na sáhy, na lokte aneb na nohy budou, i plat zcela žádat, nemůž se jim dosti nadat. Mnohdykrát lepší bourají pro víc platu, než dělají, i ve zdech starých co najdou, vezmou i z díla odejdou. Co s lešení jim odskočí dříví, hřebů pryč odskočí, že jim per accidens patří, přemluví, svý šrůtky šetří. Jiný z třech českých řemeslník, z osmi krejcarův nádenník pracují, musí obstáti, když jim to jen může státi. V podzemních zedníci loších a v sklepův klenutí nižších, v stavení pracují v zimě, nezahálejí nemírně. Jak se tuze vymlouvají a se neradi smlouvají, při tom pokštele k stavení, rampouchy, též i lešení, v zimě mohou si připravit a po jaru snadněji mít, tak že nezmrhají času, jako hus dočká se klasu.

M a 1 o m 1 u v. Pravda jest, že se jmenuješ sprostákem, intituluješ, šibal jsi, neb žádný tobě, nechť jaký chce kdo v sobě, každého inpulpiruješ, stiháš, v řemesle valchuješ, ježto, co se zjevně vidí, že vnitřně se na to hledí. Zedník smlouvá, vyměřuje a do smlouvy uvozuje, co se má podkad flekovat, cvikovat neb obvrhovat, ani jistý kdo tak hloupý, leč by výrost mezi troupy, že by nevěděl, co mluví, aneb jak co zavřel smlouvy, aby se měl ošidit dát, nevěděl, kde má pastýř hnát. Jestliže se přitrefí kdy, že se co víc vybourá zdi, to oni pro zisk nečiní, ač jsou v řemesle cvičeni, aby vše šlo podle šňůry, jak nejšíř, zdůli i zhůry, vše se postavilo stejně, bez pomluvy, hbitně, rovně. Skrz to pochvaly zaslouží, že zdí nestenčí, nezouží, a proto platu za práci zasluhují mít, diškreci.

Provazníci. Když konopě u sedláka a předivo u dvořáka, dobře se i len podaří a z toho se nic nezdaří, při tom platí i obilí, stojí svině i kobyly, tu něco řemeslo naše užitečněji rozmáhá se, že mužem život obživit, kousek chleba s dítkarai mít. Však oděv z řemesla toho, oprávku příbytku svého bychom mohli též při tom mít, zvláště kontribuci platit, věc nemožná, zvláště daně zapravovat, nové berně. Když pak konopě sedláka nezdaří se u dvořáka, předivo, koudel ani len, tak bývá u nás smutný den. Sedlák sám si lejčí plete, mocí, kvaltem, březí splete, houžví si více udělá, nežádá od nás mít díla. Tak my z tenká chléb krájíme, málo užitku vidíme, mezi tím však kontribuci, nových berní repartici vem kde vem zapravovati musíme, odvozovati. Bereme-li co drážeji předivo, koudel, špatněji všechno zase prodáváme, odbyt bez dlďhův nemáme. Na jarmarcích a trzích tolik vejdělku co v tvrzích aneb v zámcích když děláme, ni na chléb nevyděláme, a tak s nic bejt nemůžeme, aniž sobě spomůžeme. leč poslední po rodičích, po babách, dědích, po předcích grunt prodajíc; k tomu více soužení přichází lehce skrz tovaryše vandrovní, to