Protož vlastenci mně milí! — Krajanově vždy rozmilí! — Češi Čechů vždy si važme, — že Češi jsme, to dokažme. — Já pak na místě všech spolu, —- v tomto divadle pospolu, — tyto verše mé sem složil, — bych Čechův chválu rozmnožil. — Ať všech jména nesmrtedlná, — u potomků jsou zapsaná. — Vy pak nepřátelé naší, — jenž ste přec rozený Češi, — češtinu nenávidíte — cizí řeči si vážíte, — dyť každý pták hnízda svýho — váží si a ne cizího, — co byli naší otcové?

Než dokonalí Čechové, — kdyby oni z hrobu vstali — jistě by se nepoznali, — neb by nám nerozuměli, — s námi mluvit neuměli. — Že naše milá čeština, — zdá se být s nima pohřbena. — Však nezahyne, přece, — neb má dobré zastávače. — Jak sem začal tak skonávám, — sprostou práci za dar dávám, — Čechům, jenž v pravdě češi jsou, — jména čecha sebou nesou.

V Praze, dne 1ho ledna roku 1794.

Povím Vám novinu v tuto nešťastnou hodinu, nastavte, prosím Vás uši, co se tu divného slyší.

Rudolf: Bože, jenž si na výsosti, z trůnu tvé svaté milosti, pohleď na mne souženého lstí, praktikou sníženého. Všaks mne ráčil vyvoliti, za krále korunovati, všemu lidu vystavili a za vrchnost poručiti, jak bych měl svůj lid říditi jako otec malé děti; neb srdce mé v rukouch tvých jest, by se šířila chvála, čest. Jsem sveden raddami zlými a šibaly voplz-lými, od nich cele i opuštěn; dům rakouský byl by spuštěn, kdyby Čechův mých nebylo, zle by se mnou jistě bylo. Ti jako pevní sloupové a jich hrdinští houfové chrání mne ve dne i v noci. Račiž jim pane pomoci, ať toho, jenž vždy má krve žádá2), u veliké síle nohám mým činí ouklady, by dostal králoství tudy, mohou ven z země vyhnati. Nedej více sužovati lidu tvého souženého, v porobu zavedeného. Vztáhni ruku mocnou pane ať se to všecko tak stane, poraz je hroznou palicí, ať .nechají mou stolici.

Adam zValdštejna3): Co tuto tak truchlivého a prve neslýchaného, že pán můj těžce naříká, s pláčem se k Bohu utíká.

P r u s k o v s k ý 4): Slyším již tuto podruhé volání k Bohu horlivé.

Adam ze Šternberka5;: Nic bez příčiny.