"Velký had", shrábnou se všecky škrábky. — 23. »Zahrádka«. Škrábky sestaví se do čtverce a mezi vychytáváním, jež děje se jak při -malém lapáku«, zpívá se: »Zahrádka, ohrádka, růžička, kvítek, kdo tě to naučil? — Nebožtík strýček.* — 24. »Bože, Otče*. Viz článek p. Fr. Nováka v Č. L. XVI. str. 302. Při vychytávání bije se hráč v prsa. — 25. »Kolínko«. Hrající při vychytávání bije se do kolena. — 26. »Buben malý«. Při sbírání škrábků udeří se pěstí do země. — 27. >Velký buben*, všecky škrábky nebo po dvou. — 28. »Pusinka«. Jeden škrábek dá se (do úst) mezi rty, druhý se vyhodí a třetí se vy chytí; k němu přibere se škrábek ze rtů. Způsob tento vyžaduje nemalé zručnosti. — 29. >Na dvou«, »na třech< a »na čtyřech*. Před touto hrou se tak jak před jinými » rozhodí*. Hraje se tak jako »lapák«. Vychycují se postupně škrábky po dvou; potom jeden, pak tři a konečně čtyři. — 30. »Sázka«. Všech pět škrábků vezme se do hrsti, jeden se vyhodí a čtyři se »po-sadí«, vyhozený škrábek se chytí, opět'vyhodí a posazené čtyři se »vy-chytí*. Před »sázkou« se »nerozhodí«; počítá se totiž sázka bez chyb sehraná za padesát.

Na konec upozorňuji, že Vrané a Skochovice, kde jsem tyto »škrábky« sebral, jsou jen asi tři čtvrti hodiny cesty vzdáleny Zvole, kde hrají »v drápky«, jak pan František Novák v Č. L. XVI. str. 301 a 302 popsal.

V obci Dobřejovicích stávaly na tamějším potoce dva mlýny, jež lid dle toku vody nazval horní mlýn a dolní mlýn. Pověsti, jež vypravovati chci, slyšel jsem od si. Anny Janouškové, učitelky v Netolicích, a ta opět od svého otce, jenž byl synkem z horního mlýna. Jednou, kdy ještě otec slečnin dítkem byl, přišel do mlýna krajánek. Taková návštěva ' byla prý velmi hojná, ale vždy, zvláště od dětí, vítaná. Obyčejně přicházeli krajánkové »na noc«, s večerem. Vyřídil pozdrav z mlýnů známých, povečeřel, povyprávěl, pověděl, kde slyšel co nového, a bylo-li třeba pomoci, pomohl den i déle. Nebylo-li právě mnoho mletí, odešel druhého dne po, neb proti vodě k mlýnu jinému. I onen krajánek povečeřev, usedl si mezi domácí v aalandě. »Dnes,< povídá, >se mi přihodilo něco, čemu bych sám nikdy nevěřil, kdyby mi to někdo vypravoval. K Dobře-jovicům přicházím od Kundratic. Již hezky se smrkalo, když jsem šel zdejší oborou. Nepotkal jsem nikde živé duše. Náhle slyším za sebou volati kůouravý hlas: ,Krajánkuuuuu!' Ohlédnu se na cestu — nikde nikdo! Jdu dál. Po několika krocích opět. ,Krajánkuuuu!' Znova se ohlížím — kde nic, tu nic. Jdu zase dál. Týž hlas mě po třetí volá. I postavím se do prostřed silnice a pátrám, kde a co by to mohlo býti. Na cestě nikdo, pokud do lesa vidím, nikdo — dívám se po stromech. Na stromě,