jejž jsem byl právě přešel, seděla veliká kočka. No, ale koňka přece volat na rně nemohla. Obrátím se a jdu dál. V tom zase slyším kňouravá slova: ,Z doleního mlyna vdává se kočka, z hořeního mlýna kocour půjde jí na svatbu.'« Co tato slova prý krajánek povídal, vyskočí domácí kocour, který po celou tu dobu klidně na lavici u kamen ležel, divě skočil na okno, a rozbiv je, ven vyrazil. A více než týden nebylo po něm ani vidu ani slechu. Pak prý navrátil se vyhladovělý, vyhublý na kost, samá rána a odřenina.

V témž mlýně vyprávělo se, že prý kdysi dávno nalezena byla při čištění v podkolí veliká, v kůži vázaná a kovaná kniha. Mlynář namáhal se něco v ní přečísti, a ač se stárkem se o to pokoušeli, nemohli s tím nic svésti. Tu prý přivezl si do mlýna mletí starý, zkušený člověk, o kterém se povídalo, že leccos ví, co jiní lidé neznají. Jak obyčejem bývalo, zůstal při mletí svého obilí přes noc. Když domácí odešli spát, svěřil se mlynář a stárek onomu mléči se svým zvláštním nálezem. Kniha přinesena, prohlédnuta. Zkušený mléč pravil, že slýchal o takových knihách, že psány jsou čerty, a šťastný člověk ten, který je dovede čísti. Pokud ví, že je jinak nelze čísti, než nazpátek od poslední stránky. Však čtenář prý musí se střežiti vysloviti jméno Boží, nebo se pokřižovati.

Aby si dodali kuráže, doběhl stárek pro korbel piva, a posilněný trojlístek dal se do čtení čertovy knihy. Šlo to ztuha, ale šlo to přece. Divných, prapodivných věcí prý se dočetli. Avšak to nejlepší přišlo na konci prvé, či spíše v knize poslední kapitoly. Jak dočetli poslední slovo, nastal v mlýně pravý pekelný rámus, jako by se mlýn nad hlavou jim bořil a za třeskotu, praskotu a rachotu, kde se vzal, tu se vzal, stál před čtenáři čert v nejpěknější své podobě. Ale nebyl sám, na zádech měl plný pytel, v kterém, když jej v šakndě ke zdi stavěi, to cinkalo a zvonilo co nejčistší zlato. Mlčky přišel, mlčky odešel, ale pytel zlata v ša-landě nechal. Mléč zticha podotknul, že to samé dukáty, a začala se číst kapitola druhá. Při jejím ukončení opakovalo se totéž co prvně. I pustili se s chutí do kapitoly třetí. I ta dočtena a čert dostavil se se třetím pytlem. Čtenáři byli již umdleni požitým pivem, namáháním při čtení a rozčilením omámení, a proto dohodli se, že mají pro dnes dost. Ostatní kapitoly že nechají si na podruhé. Byloť již dávno přes půlnoc a mlýn šel již od večera na prázdno. Kdož si ale vzpomněl na nesemletý pytel obilí, když zde stály tři pytle, jak se přesvědčili, ryzích dukátů. Byly tak těžké, že jimi ani hnouti nemohli. Mléč odcházel domů, by si zbytek noci odpočinul. Však neloučil se obvyklým »Dej Pán Bůh dobrou noc«, to, to, dobře si pamatoval, že takových slov nesmí užiti, ale odcházel se slovy: >Tak zítra půjdeme dál.« — Když odešel ze mlýna, obklopila jej čirá tma, tak že na krok nebylo viděti. Mimo to cesta byla kluzká, tak že se sotva na nohou udržel. Ač k domovu neměl daleko, bylo to přece kus perné práce pro zemdleného chodce. Přišel, vlastně přiklopýtal se k úzké, dřevěné lávce, pouhému to prknu položenému přes potok. Přes tuto lávku bylo mu jíti. >No, nevykoupám-li se dnes, tak již nikdy,* pomyslil si a opatrně, zvolna kladl nohu vedle nohy, šoupaje se po