prkně. Po dlouhé době ale přece lávku měl za sebou. »Chvála Bohu, šťastně jsem přešel,« povídá si. Však tu, jak ta slova vyřkl, dostal se strany takovou ránu, že okamžitě ocitl se na zemi. Teprve po dlouhé chvíli se vzpamatoval a pozvedl, ohmatávaje nebohou tvář svou, silně opuchlou. Však ještě hůře vedlo se ve mlýně. Mlynář se stárkem ulehli v šalandě vedle pytlů dukátů, obávajíce se, by jim je nikdo neukradl. Ještě ani nedřimli, když uslyšeli náhle kvikot a pískot, jako by tisíce myší je obklopovalo. A skutečně v pytlích začlo se to hýbat, z pytlů prokusovat a v minutě celá šalanda byla samá myš. Uděšení spáči vyskočí, ale jen po samých myších šlapou. Rychle prchají ze šalandy, ale otevřenými dveřmi hrnou se i myši a rozlezou se po celém mlýně. Kde jaké zrnko obilí, vše do rána požráno. A dlouho, dlouho to trvalo, než ty čertovské myši v mlýně byly vypleněny . . .

Po oné knize nebylo již ani pohádky. Snad ji ty sourodé myši také sežraly.

Mezi vesnicemi Kamenicí a Gakovicemi u Křížkového Kostelce táhne se úzké, hluboké údolí, as půl hod. dlouhé, z obou stran příkrými, zalesněnými stráněmi uzavřené. Na jeho dně prodírá se mezi skalnatými balvany bystrý potok, podél něhož vine se nyní pohodlná silnice, dříve obyčejná vozová cesta. Potok a cesta vyplňují celou šíři tohoto údolí, jež Potočinami zváno jest. Více než před padesáti lety stával na nejdolejšlm konci Kamenice, u samých Potočin obyčejný vodní mlýn. Mlýn v pozdější době byl majitelem panství koupen a rozbořen, místo pak užito ke stavbo průmyslového závodu novověkého. Potočiny slynuly hojností raků. které v tamějším potoce ve velké míře chytali. Výlučné právo k chytání raků měl kamenický mlynář. Z těch dob též pochází následující pověst. Jednou opět vyšel dotčený mlynář se svým stárkem na raky, a to v době noční, kdy lov je nejhojnější. Při čmoudivém světle smolnic pracovali oba pilně a štěstí jim valně přálo. Blížilo se k půlnoci, kdy jim jen málo raků do plného pytle chybělo. Smolnice již dohořívaly, a tu činili se, by rychle pytel doplnili. Náhle se stráně snese se k nim hlas: Stárkuuul Pracovníky to ovšem v hluboké noci zarazilo, ale domnívali se, že se přeslechli, že to jen chrastění větví a hučení větru bylo. Po nějaké chvíli opět týž hlas: Stárkuuu! Nyní se již nedomnívali, že se mýlí, a protože pytel právě dovršili, pevně jej motouzem zavázali, a mlynář pomohl jej stárkovi na záda. Smolnice jim zatím úplně dohořela a tak obklopeni čirou tmou, vystoupili na cestu, by co možná rychle odsud se dostali. Nebáli se, zvláště mlynář byl muž, který o sobě říkal, že se ani čerta nebojí, ale volno jim zde zrovna nebylo. — Sotva učinili několik kroků, ozve se totéž volání se shora, co dříve. Mlynář rozezlený povídá: I k čertu, kdo jsi a kde jsi? A na tu otázku ozve se stárkovi na zádech z pytle: »Sedí ti na zádech v pytli!* — Tu již stárek neotálel. Pytel hodil na zemi a dal se do útěku, co nohy stačily. A co měl mlynář dělati? Běžel za stárkem. Inu ono mu do nohou také trochu strachu vjelo. Uříceni vrazili do mlýna. Stárek vypravoval, že musil pytel pustiti,