pomáhati, to byla příliš veliká obět, Windischgrätza by se snad nebyli báli, ale oni měli na zřeteli pomáhati a chrániti své vlastní, kdyby bylo třeba. V tom se roznesla pověst, že Windischgrätz hledá spásu v útěku, že prý se skrývá při dvorech šlechtických a jistě prý jest ukryt u hraběte Jaromíra Černína, pána panství Chudenického. »Toho musíme dostat, kdyby bylo jak bylo!« — umínili si Kolovečtí, a hned byla »garda« ozbrojena, aby se vydala proti úhlavnímu nepříteli. Za víření bubnů a trouby vytáhla městská garda srdnatě z Kolovče do Chudenic. Za hodinu byla na místě. Důstojník oné gardy (tehdejší továrník K. M. Černý) předstoupil před hraběte Jaromíra Černína se slovy: »Pane hrabě, přicházíme sem z Kolovče a žádáme tě, abys nám vydal generála Windischgrätze, kterého tady máš někde schovaného! Vydej po dobrém, sic bude zle! Dneska jsme si rovni!« Nenadálým takovým překvapením ulekli se služebníci hraběcí, hraběnka majíc strach o své syny Eugena a Francinka, utekla s nimi do nedaleké kapličky zámecké. Na hrůzyplná slova odvětil starý hrabě Jaromír: »Ujišťuji vás svou kavalírskou ctí, že zde nikoho nemám, ani neschovávám tajně, to vám snad postačí k uklidnění vašich myslí.« »Musí tu být a je zde!« zvolali rozhorleni Kolovečtí. Po těch slovech vrazili do všech komnat hraběcích, přeházeli kde co, prohledali všecky místnosti i ku bydlení nezpůsobilé a když skutečně nic nenalezli, vrátili se s hrdinskou myslí, jako kdyby byli přemohli celý svět, do Kolovče. Dokud měli gardisté připnutou šavli a přes rameno dlouhou pušku s bodákem, byli srdnatí, ale když oblékali šat civilní, střízlivěli pomalu a přemýšleli, zdali to dobře či špatně pro ně dopadne.

Když se za kratičký čas dozvěděli z určitých pramenů, že hrabě Černín to jistě udá »ramenu spravedlnosti«, teprve viděli, co vykonali. »Jak jenom to spravit, aby to nedošlo tam nahoru?« Odhodlali se, že se vydají znovu do Chudenic na zámek. To také provedli. Každý se dovtípí, že tentokráte nebyli oblečeni již v stejnokroji gardistském. Tentokráte nevešli do zámku hraběcího za víření bubnů a trub, nýbrž šli tak skromně a v tichosti, že se báli, aby aspoň byli do zámku připuštěni. Nebylo jich také tolik nyní, všem již se nedostávalo odvahy. Někteří už doma měli »očistec« od svých manželek. Nepořídili nic, všecky prosby byly marný.

Štěstěna Kolovečským ještě přece přála. Vyskytl se muž mladý, jménem Skala (vulgo »Skalíček«, poněvadž byl drobné postavy); ten jako malý hošík běhával a zábavy dětské prováděl s mladým Eugenem, synem Jaromíra Černína, hraběte Chudenického, vzpomněl si, zdali by nyní mladý Eugen rozpomenouti si chtěl na doby dětské a snad jeho přímluva u otce více by účinkovala než kdo ví co jiného .... Synova přímluva tak mocně účinkovala, že hrabě odpustil všem Kolovečským gardistům za to, že mu tolik nepříjemností učinili drancováním. Tak skončila výprava Kolovečských městských gardistů.