čila, zdá se, že vyvázl s mírným trestem, poněvadž ostatní svědectví byla vesměs příznivá.

Svědek vypovídá: »Toho jsem po-vědom, přisevši do příbytku mého Lída . . . vo Kateřině . . . povídala a mluvila, že jest k nim nějaký žák ze školy chodil do domu a že jest se, račte odpustiti, tato Kateřina otrávila kočičími drůbky a že skrze to rok bláznila, a že jest to všemu městu povědomo.« Byla to tedy náhrada za sirkové hlavičky!

Pěkný byl zvyk předků našich užívati věnců při vhodných příležitostech. Tak svatebčané všickni, muži i ženy sedávali u stolu s věnci na hlavách. Zmínka o tom v naší knize svědomí čili svědeckých výpovědí: »přinesl flákou vojsluhu od pečitého {ze svatby) a měl věnec na hlavě; když měl do dveří vcházet, sundal jej s hlavy a dal jej pod talíř.« Věnec byl dále dárečkem z lásky. Matěj Kuchyňka, tovaryš ševcovský, byl sbit od soudruhů do krve, poněvadž mu panna vónec dala. Také poslem lásky byl věnec. R. 1572 obesílají páni Ludmilu, dceru Jakuba Mojžíše »pro zkazování, cedulí posílání a věnců a všelijak pokoje nedání panu děkanovi« (pod obojí).

Jan Bílek stěžuje si panu purkmistrovi a pánům písemně na svou ženu: »Vší obci známé jest, že sem já tuto Kateřinu k nemalému statečku přijal, ne proto, aby ona přes vůli mou po hodování s marnotratnými ženami po dvorcích chodila, statek můj rozmrhala, v tom sem ji napomínal a prosíval. Když jsem jí co toho řekl, já jí slovo a vona mně deset, a když křičeti počne, tehdy aby dva hamry kotlářské proti ní spustil, tehda ji nepřetluče a nepřemluví. Naposledy když sem ji napomínal, aby těch šátkův přichovávala (t. j. aby šatů šetřila), tehdy z velké zlosti zvlíkla se z kožichu, v košili domů utekla s velikým křikem.«

Svědek: »Když mi bylo od pánův starších řemesla našeho tkalcovskýho poručeno, abych do hrobu sestoupil a to tělo mrtvé do hrobu položiti pomohl, tu sem spatřil, když mi ho z mař podali, a já měvši ho v rukou, že jest měl na pravým boku žebro zlámaný, nebo kosti v něm chřestěly. A když položenej byl v hrobě, tu mi podali drnu, abych mu dal pod hlava, a já spravujíc jej spatřil jsem, že pod pravejm bokem krev se ukázala na košili jeho.« Z této zajímavé zprávičky viděti, že kdysi těla mrtvá chudších lidí doslovně k věčnému spánku do hrobu se ukládala, což nyní pouhou frází jest. Tím i vysvětlujeme si rčení, aby země nebožtíkovi lehká byla, která bezprostředně na něm spočívala, an ležel bez rakve ; sem patří též i bezbožné přání, z též knihy svědomí: »aby ten chmel (kradený) na nebožce v zemi tížeji ležel, než Táborský rathouz.« Kdo zná massivní stavbu Táborské radnice, může si pomyslit, co takové přání znamenalo. Zámožnější však přece tak zhola do země ukládáni nebyli. Nalézámeť v inventářích dosti často označení: truhla hrobová, to znamená docela obyčejnou truhlu s plochým víkem, jenom něco delší a užší. Konečně máme i zprávu, že mrtvá těla na márách vynášena na hřbitov v peřinách, což teprve za mora na počátku 17. věku zakázáno.