Náhrobní nápisy na hřbitově v Albrechtci.*)

Na hrobaře. Kdo jinému jámu kopá, sám tu do ni padává, Zkušenost nám to za pravdu podává. V jámu upad tu smrtelník, jenž mnoho jam vykopal, A přece ho tam za ten čin neodsoudil Hospodin! Jaký as to musel býti tento člověk podivín? Lid mu za to nezlořečil, ještě volně platíval, A on zlatky přijímaje, radostně se usmíval. Za to všecko ještě se mu tu postavil ten pomník. Co to bylo za člověka, on to býval náš hrobník.

Hrob — škola. Tři umrtčí hlavy jsou zde, která jak as čí koho? Zdali pána neb sedláka neb jakého chudého? Všecky tři jsou umouněné, holé, vyschlé, vyzáblé, Představují jen kus hmoty k tomu barvy vybledlé. O vy hlavy! Vy jste škola pro nás velmi veliká, Kdo tam do ni často chodí, spásná tam proň nauka. On se tam v ní učí světa toho poznat marnosti, Že svět není nasytiti v stavu naše žádosti. Že kdo jen tu Bohu slouží, nalézá zde pokoje, Svět ať se proň stéká, bouří, on však je zde bez boje. Choďme často do té školy, učme se tam moudrosti, Ty tři hlavy nás zbavěji zde všeliké hlouposti.

Na slouhu. Ty jsi slouha, říkává se, když chceš přezdít někomu! Sprostý slouha tuto leží, sprostý v skutku v podobě, Srdce dobré stále tlouklo v jeho zbožné útrobě. Sprostná byla mluva jeho, sprostné jeho jednání, Sprostná byla duše jeho v díku Bohu vzdávání. Odstup od nás hrdost, pýcha, buďmež ducha sprostého, Neboť jen tak lze nám vejít do života věčného.

Na mlynáře. Kdo s čím často zacházívá, zas s tím jenom tu schází, Zkušenost nám to stvrzuje, v pravdě se to nachází. Otce mého živel býpal, jakž mlynáře jen voda, Nepoměl on, že jej potká smrtonosná nehoda. V noci blesky se křižují, příval strašný se hrne, Otec chvátá, vida napřed, že zkáza jej nemine. Dělal v plazu nutný průchod, by zachoval mlejnici, Sklouznuv padl do přívalu, proud ho polkl smrtící. Druhý den byl nalezený, založen byl za vrbou, Jaký nářek potkal dítky a též máteř ubohou. Protož bděme neustále, nevíme dne hodiny, Kdy nás k sobě do nadhvězdné povolá Bůh dědiny.

Na zedníka. Zedník tuto odpočívá, často stavil, bourával, Mnohý činí to duchovně, co on ručně dělával. Otec staví, máteř bourá vychování svých dítek, Kdyby obá stejně táhli, vyrostl by jim kvítek. Jak jest možná duchovnímu své ovečky napravit? Když on staví, sto jich bourá, co možná mu postavit? Stých příkladů ve všech stavích jest teď v světě viděti, Co pak se as v budoucnosti z toho zlého vyvětí; Již vidíme, jak zlý stromek, zle tu nese ovoce. Dítky činí, co kde vidí od