zlé matky, od otce. A to samé činívají poddaní co vídají, Jaký jim tu páni příklad zlý neb dobrý dávají. Rodičové ! Představení! jak svoje zde vedete, Taký trest tam, neb odměnu věřte míti budete. Dle hřivny nám dané ctnosti, stavme, hříchy bourejme, Vystavíme sobě nebe, jistě nás Bůh doň přijme.

Na kováře. Perlík, rašple, kovadlina, rohatina a výheň, Kleště, uhlí, měch, kladivo, čerstvá voda a oheň, Bývalif jsou nástrojové, nimiž chleba dobýval, Práchnoucí zde pilný kovář svou rodinu živíval. My jsme všichni kovářové, každý má zde co kovat, Buď na sobě, nebo jiných, což drsného rašplovat. Chybuje-li dítě otče ! Kovej, rašpluj bedlivě, Slovy, metlou chyby jeho, sic poroste k záhubě. Představený jakýkoli strč zlosyna do ohně, Nevytahuj až tam změkne, co železo vem z výhně. Pak ho polož na kovadlo, perlíkem bij, bímotně tluč, Až zlé trusky odpadají, vyčistí se kalná žluč. My kovejme sami sebe, spolu sebe rašplujtne, Okováni jsouce cnostmi, Bůh do nebe nás pojme.

Na vysloužilého kanonýra. Zde spočívá vysloužilý invalida kano-nýr, Proti Bonapartu válčil, by vydobyl světa mír. Z bueharonu strašně houkal na svého nepřítele, Udatně si počínaje, dostal plesůr na těle. My jsme všickní bojovníci, nepřítel náš mocný dost, Kdož ho nezná, že jest to svět, satanáš a zlá žádost Proti těmto nepřátelům nespomahá střelivo, Žádná koule, žádná dýka, ani vážné olovo. Často jsem já v strašné bitvě, své odpůrce přemohl, V půtce s těmi nepřátely zde na světě podlehl. Nejlepší jest, věřte, jen zbraň, na ně toto brnění: Půst, modlitba a almužna, k tomu pravé pokání; Až uchopiv se té zbraně, já ubohý kanonýr, Teprv pocítil jsem v srdci s tebou, s Bohem pravý mír.

Na starou komediantku. Milé dítky ! vnoučata mé! vy se v světě touláte, Své matičky a babičky již zde více nemáte. Zanechala jsem Vám tuto následovně dědictví: »Byste ctnostný, zbožný byly, prázdny všeho sobectví.« Komedianti jsou nyní vůbec ve zlé pověsti, Že prý kradou, podvádějí, chtí vše lidem odnésti. »Milé dítky! vnoučata mé! mějte Boha v paměti, Nečiňte vy jako činí jiní komedianti.« Všecko marnost na tom světě, jenom dobrá vědomost, že člověk zde živ byl právě, přinese mu blaženost!

Na truhláře. Truhlář tuto odpočívá, dělal truhly umrčí, Sprosté, pěkné, jak kdo velel, jaký plat byl koho — čí? Kéž by každý při spatření té umrčí truhlice, Pomněl, že jest ona jeho ta poslední ložnice. Že tam spráchní ona i s ním, červů bude pochoutka, Jistě že by mnohý zpupník ztratil hrdá peroutka. Tuť by poznal, že nic plátno, by celý svět vyzískal, Když by škodu duše trpěl, nebe sobě provýskal. Tak by každý pohřeb na něj dobrý dojem učinil, On by se kál, život hříšný, v život mravný proměnil.

Na hrnčíře. Hrnčíř dělá z hlíny hrnce, z hlíny povstal též člověk; Hrnčíř libě zde spočívá, dokončil svůj on též věk. Jako hrnec jsme my křehcí, ctnosť naše se roztlouká, Všelikými nepravostmi, třepin tu z ní vykouká. Panic, panna roztlouká zde svou nevinost mrzkostí, Pijan, hejn!, břichopásek, svou střídmost zas marností, Lakomec a lichvář zkrblý,