str. 250
Člověčí krve voda.
(MUDr. J. Š.) Dokladů, že se hojilo krví lidskou a že se jí přičítala moc léčivá, nezachovalo se mnoho, pokud znám lékařské rukopisy staročeské. Několikráte četl jsem návody, jak se z krve člověčí upravuje voda distillováním k lékařství. Jan Jevický Černý ze Zábřehu na Moravě ve vydání knihy Jeron. Braunšvejka o pálení vod, v Olomouci, 1559, 1. 242, radí: Najlepší čas k distillování jest krev člověčí, když jest mu okolo třidceti let, a který jest krevního přirození, horké a vlhké komplexí, veselé mysli, čistotný a pěknej i také zdravý, ode všech nemocí svobodný a kterýž mnohou zbytečnost krve své vypouští, uprostřed máje měsíce aneb okolo máje měsíce jí páliti. — Moci a lékařství. Týž voda jest dobrá, jestli kterému člověku oud jeho schne aneb umenšuje se, aby jej tou vodou třikrát neb čtyřikrát za den natíral, přijdeť zase týž oud v pravou míru. A schovej ty feces, z kterychz's tu vodu distilloval, totiž ten prach z tej krve. Člověčí krve voda jest dobrá píti ráno a večer pokaždé dva loty, proti souchotinám i též také proti té nemoci, jenž Ethica slově a proti nedostatkom plic a ujmě těla. Týž vodou hlavy potírati činí vlasy růsti a jost divných mocí, jakž o tom v knihách Marsilia Fieina poznamenáno, i tež také o tom Johannes do Rupescissa v knihách do quinta essencia vypisuje. Týž jest dobrá proti fistuli, aby ji tou vodou vymejval a do ní vstřikoval neb kropil, zhojíse.
Č. Zíbrt.
Staročeské vánoční obyčeje.
(Říd. uč. Fr. R. v J.) Článek s tímto názvem, otištěný s mým jménem v »Čítance pro ústavy učitelské, složili Jan Jursa a Karel Vorovka, díl IV. Výbor z literatury světové, zvláště paedagogické, pro čtvrtý ročník«, v Praze, 1908, str. 488—94 — upraven jest od vydavatelů z knihy mojí »Staročeské výroční obyčeje«, v Praze, 1889. Přímo pro čítanku, jak soudíte, jsem to nepsal. Naopak, souhlasím docela, že Literatura a poznámky v knize, určené pro studující, jsou vynechány. Č. Zíbrt.
Pověst o věčném židu. (Ahasveru).
(Red. M. Sch. v P.) Literatura rozsáhlá. Postačí snad prostudovati: Th. Graesse, Die Sage vom Ewigen Juden, Dresden und Leipzig, 1884; Der Tannhäuser und der ewige Jude, Dresden, 1861, str. 74—1.30; Gaston Paris, Le Juif errant, Los legendos du moyen-age, 2. vyd., Paris, 1904, str. 149—221; L. Neubaur, Die Sage vom ewigen Juden, Leipzig, 1884; 2, vyd., Berlin, 1893; Bibliographie der Sage vom ewigen Juden, Centralblatt für Bibliothekswesen, X. 1893, str. 249—267, 297—316: Heinrich Dübi, Vom ewigen Juden, Drei spätmittelalterlichc Legenden in ihrer Wanderung aus Italien durch die Schweiz nach Deutschland. Zeitschrift des Vereins für Volkskunde, XVII. (red. J. Bolte), Berlin, 1907, str. 143—160. České pověsti o věčném židu budou vítány a uveřejníme. Č. Zíbrt.
Proč ševci slaví modrý pondělek.
(Fr. Kliment v Průhone.) Obšírně o tom vypravuje v pohádce z Litomyšlska Ant. Tomíček, Obzor Litomyšlský I., 1905, č. 12. Zašiu.
|
