str. 298
k rukávcům, v krabicích a zásuvkách, vybrala zas něco, o čem zajímavě se rozhovořila. Ku pomoci zavolala svoji věrnou Marjánku, která tak dovedně uměla práti a žehliti slečniny poklady a dobro již všecko znala. Nevím, co se stane se sbírkou sic. Waltrové. Měla ještě mnohé plány o práci, když měsíc před smrtí jsem znovu s ní hovořila. Dostane-li se sbírka, k jejímuž rozřadění již nedošlo, museu brněnskému, neponese tu, aspoň prozatím, žádoucího ovoce, vždyť balíky krásné Kretzovy sbírky předlonim zakoupené 'tam dosud leží v bednách. Ve sbírce slč. Waltrové není takořka kousku, který by nebyl vybrán s určitým úmyslem. Mezi velkými výšivkami, plenami a koutnicemi jsou ovšem některé méně cenné kusy, vedle dvou tří, které možná nazvati unikáty, avšak drobné kousky a útržky byly by tak srovnány, jak sbčratelka srovnány si je představovala, vzácně poučnou soustavnou sbírkou, — škoda ruky, která začatou práci již nemohla dokončiti. Renata Tyršova.
+ Svatopluk Cech. Z pantheonu Musea království Českého za dojemného účastenství všech vrstev národa českého vystrojila královská Praha dne 1. března 1908 pohřeb miláčkovi národa českého, básníkovi Svatoplukovi Čechovi. Kdo viděl, jak se tísnily řady těch, kdož přišli ve dnech před pohřbem pozdravit naposled rakev slavného básníka, prostřed květin a palem, jak tito ctitelé Čechovy památky nestyděli se za slzy, vzdechy, kdo viděl vlnící se moře lidstva v den pohřbu na Václavském náměstí a nekonečně nekonečný průvod, jehož se účastnili svorně Čechové bez rozdílu stran a přesvědčení, sklonivše na počest ušlechtilé duše řinčící zbraně půtek volebních, politických a literárních, — ten uvěří, že se nám zdálo, jako by pohřeb Svatopluka Čecha byl zázrakem, vyča-rovaným zaslouženou oblibou vznešeného pěvce, zázrakem, který sotva již bude se někdy opakovali při podobných smutečních a žalostných projevech. Zásluhy a činnost Čechova vůbec byly v těchto dnech živým slovem, tlumeným bolestí nad ohromnou ztrátou, i pérem vzletným vylíčeny a oceněny. Chudičké péro moje nestačí tu závoditi. Přece však pokládám za svou povinnost jako redaktor časopisu věnovaného studiu iidu českého, napsati vzpomínku Svatoplukovi Čechovi. Budí úctu svědo-initost, s jakou se připravoval na svoje historické práce, básnické i pro-saické. Vzpomínám, jak se zavděčil historikům črtou cestopisnou »Ve stopách královny Dagmary« ve Světozoru 1888, str. 257 a d., jakožto průpravou k básni Dagmar. I rozmarný Výlet Broučkův do XV. století prozrazuje bedlivou přípravu v podrobnostech kulturně-historíckých. Jako Erbenovy básně z Kytice kolují podnes mezi lidem s nápěvy, vhodně podloženými z národních písní, tak také písně Čechovy již za jeho života staly se (často beze jména jeho) majetkem lidu českého a zpívají se, jako by od jakživa byly to národní písně, po venkově i v městech. Vysvědčení to jistě nejskvělejší o zpěvnosti a citovém vystižení lidového vkusu ! Upozornil jsem již v českém Lidu, jak se zvláště Čechova něžná píseň na rozloučenou z Lešetínského kováře tiskne v úpravě jarmarečních písní a prodává se na poutích a trzích od zpěváků vedle odrhovaček a velkoměstských slátanin. Přispěla tu šťastná volba nápěvu melodické pís-
|
|
