nicky : »Aj proč by nebyla šafářová dcera...« Otisky ovšem si upravují některé sloky na př. místo »Lešetský kosteli« v »Lešanském kosteli« a podle toho nadpis dávají »Lešan-ský kovář-. Pro pamět budoucí, jak zdomácněla umělá báseň Čechova a stala se písní lidovou, otiskujeme původní znění: Ještě jen dále pojď, k lesu mne vyprovoď, přitul se ke mně blíž, Liduško má! Ztratíš mě zakrátko, mé zlaté poupátko, najdeš až po letech, když Pán Bůh dá. — Ruku svou podej mi, ještě mne obejmi, už Tebe y náručí nebudu brát. Ještě dnes naposled slaďoučká jako med ústa doj zulíbat na tisíckrát! — S Bohem, ty údolí, vesničko s topoly, ty stará kovárno pod jabloní! Zvonil tam vesele do želez, ocele perlík můj — nikdy už nezazvoní ! — Krásný květ uvadne,

Svatopluk Cech.

s jabloně opadne, kde jsem tě, Liduško, míval tak rád. Až vyjdou hvězdičky, jak z oulu včeličky, budu kdes v cizině pro tebe lkát. — Po řece, po stráni soumrak se uklání, do smutku šatí se louka i les. Nikdy'mi nezněly, Lešetský kosteli, zvony, tvé truchlivě tak jako dnes! — Když zemřel Karel Havlíček, složil na jeho píseň »Hájek jako mléko kvetl« písničkář Frant. Hajs pohrobní vzpomínku : »Spi, Havlíčku, v svém hro-bečku«, dnes tolik rozšířenou a oblíbenou. Vhodně použil podobně Dr. Aug. Nevšímal uvedené písničky z Lešetínského kováře za moliv k prosté, ale tklivé pohrobní vzpomínce na Svat. Čecha v Národních Listech 1908, č. 60 pod názvem: »Loučení Svatopluka Čecha«. (Dle jeho »Lešetín-ského kováře«): Ještě jen jednou pojď, k hrobu mne doprovoď, přitul se ke mne blíž, ó vlasti má. Ztratíš mne za krátko, mé drahé poupátko, nenajdeš na věky; Bůh mne volá! — Ruku svou podej mi, v rakvi mne obejmi, už tebe v náručí nebudu brát! Ještě dnes naposled patříš v můj shaslý hled ; nech se mi zulíbat na tisíckrát! — S Bohem, ty okolí v tom Labském údolí, ty moje chaloupko pod jabloní! Zvonil tam vesele můj rým jak z ocele, nikdy už nikomu nezazvoní ! — Až slunce nhasne v té Tróji překrásné, zkad jsem tě, má Praho, vídal tak rád: večer po západě, svatý Vyšehrade, budu již v tvé zemi na věky spát! — Vltavou, po stráni soumrak se uklání, ďo smutku se halí louka i les. Nikdy mi nezněly, vy pražské kostely, zvony s vás truchlivě tak jako dnes ! — Vyrojila se a jistě ještě bude vyrůstati řada vzpomínek osobních na Svat. Čecha. Je zcela přirozeno a vysvětlitelno, že neúnavně pracující spisovatel a redaktor měl styky po dlouhou dobu své činnosti se všemi snad literárními kruhy, se spolupracovníky Nár. Listů (kde řídil íeuilleton), Květů atd. Nerad bych vzbudil domněnku, že také honem pospíchám se pochlubit se svými přátelskými styky š mistrem Cechem. Někdy tak připadají podobné »osobní« vzpomínky, že jde spisovateli napřed o vzácnou vlastní osobu a její význam, než o význam a památku zemřelého