František Čapek, jednatel informačního odboru Průmyslového Musea Podkrkonošského, poučuje o »Výrobě a vývozu brusů a brousků na Hořicku a okolí«. Použil k historickému nástinu článku Jos. Feifara v Hořickém Obzoru 1905. Jako předchozí spisovatelé podává přehled práce, zmiňuje se o lomech a vlastnostech kamene i představuje pak hlavní zástupce výroby brusařství na Hořicku, jakož i vhodné návrhy připojuje na zvelebení a upravení. Také Čapkův výborný článek vyniká věcnou znalostí a zkušeností praktickou.

Prvý, kdo na Hořicku perle foukal, byl Čech Josef Kynčl, usazený na Zdobině od roku 1862. Jako 121/2 roku starý hoch odešel do Vídně, kde vstoupil do učení se perlářství k Čechovi Ježkovi, rodáku Miletín-skému, který se, jako jeho strýc, rovněž Ježek, ve Vídni trvale usadil, perle foukal a později i barvil. Později vstoupili k Ježkovi do učení ještě další 3 učňové Češi, vesměs z okolí Miletína: bratr Kynčlův Jan (viz jeho podobiznu č. 1.), Lánský Jan a Vařmra Jan. Tehdy učili se 3—i roky a dostávali listy výuční. Josef Kynčl po návratu svém z Vídně r. 1862 samostatně živnost perlářskou provozoval sám jediný, po válce však vzal si učedníky a bratra svého za tovaryše. Vyučil tak on a jeho bratr, později Lánský a Vaňura skoro všecky nynější staré perláře. Josef Kynčl kolem r. 1872 so odstěhoval na Moravu do Pavlic u Znojma a později do Ivančic, kde dosud je a všude perlařil a perlářství učil, tak že jeho působením i na Moravě v několika obcích se perle foukají.

Výrobou skleněných perel zabývá se přes 1000 pracovníků v 67 osadách na území tří okresních hejtmanství : Novopackém, Královédvorském a Vrchlabském. Střediskem domáckého průmyslu perlařského jsou obr-e Dehtov, Doubravice, Hořice, Miletín, Poličany B., Řečice, Trotina, Třebihošť, Třemešná B., Vřesník, Zdobin; náležejí až na Doubravici a Třemešnou B. vesměs do soudního okresu Hořického. Ve školním roce 1904-5 měl p. Kverka ve své třídě na Trotině 67 dětí, z nichž perle foukalo 12 žáků a 21 děvčat, celkem 33 dětí, tedy přes 49%.

Poučná je i statistika těch, již od dělníků perle kupovali a firmám cizím prodávali. Říká se jim tu »mistři«, nebo »faktoři«, jako v jiném odvětví průmyslu domáckého.

Perláři užívají t. zv. perlařského stolu. Je to obyčejný stůl, jehož trnože jsou upraveny ve šlapací páky a jimi se v činnost uvádí pod deskou stolu připevněný měch kožený. Měchem vhání se vzduch do plamenů kahanců petrolejových, umístěných těsně u t. zv. »šufle«:; to je skleněná rourka na horním konci zúžená a zahnutá směrem ku plameni. Podle počtu »suflí« zasedá za stolek dělníků: 1—6. Cena jeho čítá se obyčejně 26 K. Čím více »suflí«, tím stolek' dražší. U každé »šufle« pod deskou stolu je úzký »šuplík« — na zhotovené perle. V Německu užívají také pohonu gasolinového, na místo měchu. Pak ovšem je nutný i zvláštní regulátor plamene. Naše plameny regulujeme — vlásenkou, háčkem..

Na stůl před »sufli« klade se plechový kahan plněný petrolejem a obyčejným knotem bavlněným. Cívka jeho je šikmá, aby horní třetina