hustá tříšť, že sotva se ke břehu dostali. Já jim zaplatil a dal jim s Bohem, a tak samojediný, strachem celý spocený v tom sněhu asi dvě hodiny kráčel na Zbraslav na velkou hospodu. Tam jsem přenocoval a a druhého dne s dostavníkem s Pánem Bohem do zlaté matičky Prahy ujížděl, až na Václavské náměstí k Zlaté huse, kdež jsem i ten den nocoval a pak své domácí pozdravil.

Znečetných již zvyků lidových zachovali si Češi kladští t. zv. dyno-vání a litování. Dynovačka značí naši pomlázku, a dynovat chodí hoši na velikonoční pondělí. Říká se jim dynovači. Že se v jejich veršo-vánkách ozývají i slova koleda, kolanik, patrno, že bývalé koledy splynuly tu s pomlázkami. Koledy i chození sv. tří králů vyhynulo, poněvadž veřejný řád nedovoluje žebravého sbírání dárků, žebrota v jakékoli formě jest v Prusku zapověděna. Přes to dynování chasy, t. j. malých .dětí projde, neníť v odlehlých vískách policejní dohled tak pronikavý, a pak vyprošování dárků (vájinek, grošliček . . .) omezeno ponejvíce na rodiny spřízněné, kde nějaká tetinka.

Dynovat chodí jenom chlapci. Doučata zase litují, a to na květnou neděli, a veršovánky jejich slují lítovačky. Také ďouče samo sluje líto-vačkou. Schystají si líto, t. j. vršek jedličky nebo smrčku (vršky vod jedlích), a hoření větévky svážou do sebe. Na ně pak ustrojí růže a pentličky (pentlata v Jakubovicích, fáborky v Něm. Čermné), mezi ně vpletou i něco obrázků. S tím pak chodí vod staveni ke staveni.

Velcí mají ještě svůj drah litování. Když je na vostatek poslední muzika před půstem, a dosti se vytancovali, chlapík s ďoukou, kteří se mají rádi, odcházejí domů. Ďouka má již dar uchystaný pro svého milence. On jí zase dává litování na květnou neděli, nejčastěji šátek prsten nebo na šaty. (Klimšova Nána, ta jen dyby někomu vodbyla. Tu dyby chlap uzal k tanci na vostatku, radosti by se zbláznila).

Mimochodem dodávám, že k dynovačkám pojí se i kus pranostiky lidové (ve Stroužném) : dávají se pod hnízdo slepicum, aby nezanášely.