vážených občanů, s panem představeným neopominuli jakožto novému pánu v jejich obci chvalnou řečí překvapiti, vše dobré a štěstí přáti. Slovem, byl to radostný den. Milostpán Bohumil Háze i s jeho šlechetnou rodinou též díky své za tu čest složili a milodárek neopominuli do obecní pokladny pro chudé laskavě věnovati. Pracovní lid byl také hojnou d 0-dělnou obdařen. Na to pak panstvo odjelo, brzy se ozývala v hostinci pana Bošik zvučně hudba a zpěv, skorém až do rána.

Já býval také rád veselý, ale tenkráte jsem byl doma ; neboť mně padla jakási tíže na srdce, svědomí mně pravilo : »Ty nevděčný synu, pět měsíců minulo, co jsi o sobě ani věděti nedal a víš, co všechno tvá drahá matka vytrpěla a Bůh ví, jak se nyní trápí, co se s tebou stalo.

0 Bože, odpusť mně!« A plakal jsem jako kajicník.

Asi tak po půl hodině chopil jsem péro do ruky, sebral všechny své smysle dphromady, a psal jsem matce psaní tak vroucí, tak lkající a prosební, aby mně odpustila nedbalost moji. Při tom jsem vzal outo-čiště ke lži, že jsem nikdy ani neměl času. Na to druhého dne poslal jsem psaní na poštu na Zbraslav. Tu mně byla každá hodina mořem, brzo-li obdržím odpověď. Až v sobotu v poledne přinesl mně domácí posel psaní. Já ho s radostí přijal, políbil a poslovi jsem dal zpropitné stříbrný desetník. Otevřu psaní, čtu pozdrav od strejce i tety, dále zvěsti, že Terezka jest již provdána, a že se v pár dnech přebytují do Podskalí

1 číslo domu mně popsali. Pak obšírné děje mé drahé, nebohé matky, že je tak bídná a utrápená, sotva že nohy vleče a to že já jsem nejvíce vinen sám. Já myslel, že se mi srdce litostí v těle rozpukne. Když jsem se poněkud zase vzpamatoval, tak jsem hned večer psal matce i tetě psaní a v něm rozkaz, by z mých peněz matce na přilepšení dala 20 zl. a mně již nepsala, že k svátkům vánočním přijdu domů a hned ráno jsem dal psaní poslovi, by je dal na poštu. Za týden byli tesaři s vazbou hotovi, počasí bylo deštivé, zima přibývala, pokrývači si popílili, že to bylo až ku podivu. Na to polovice lidu bylo z práce propuštěno a já tam skutečně ani potřebný nebyl. Později počalo sněžiti, zedníci dělali pod střechou a já musel jako biřic stále státi u lidí a páni polírové stáli pěkně pod střechou. To mně bylo věru nemilé, ale ty peníze mě předce trpělivosti a stálosti dodaly. Na to na den sv. Dušiček nechal mě k sobě pan kněhvedoueí povolati. Praví: »Milý Haisz, já dostal rozkaz z Prahy, bych vás od 1. prosince propustil. Když se vám bade líbit, tak můžete z jara přijíti zase. Když jste již práci zvyklej, tak vám zde také práci obstarám a nebudu vám nepřítelem !« Ani mé díky nevyslechl, neb právě měl návštěvu.

Já si tu myslel: S poručníka býti povýšen za opravdivého náden-níka, to by byl divný postup. I nechám toho. A nemohl' jsem se dočkati konce měsíce. Mezí tím jsem sobě vše již na cestu svázal a uchystal. Na to posledního jsem. vzal své peníze, za vše dobrodiní uctivě poděkoval a slíbil, že z jara s radostí přijdu, učinil poklonu a s Bohem ! Ještě toho dne mne přivozník převezl se svými syny, neboť byla tak