O hastrmanu (Labská Týníce):

o byl tatínek ještě malej hoch, když do masných krámu prostřed rynku chodil hastrman. Byl to malej mužíček, zelených šatičků, kolem očí žlutý a z levého šosu mu kapala voda. K řezníku Špecingarovi chodil několikráte týdně určité dny mimo neděle a pátku. Platil malými stříbrnými pětníčky, jak za starých dob byly. Jednou se řezník roznemohl nebo snad někam odjel, a jeho žena sekala maso sama. Když přišel hastrman po prve na koupi, zamračila se, po druhý bručela a po třetí hubovala, že už tu drobotinu víc nebude brát. Mužíček maso nevzal a více se tam neukázal. Tomu řezníkovi se štěstí obrátilo, jako když čepicí praští, říkával náš tatínek. A hastrman nepřišel ani k jinému řezníku, bylo jich tam asi třináct, a také masné krámy vzaly za nějaký čas konec.

Dědeček měl u Sváravy u lesa louku vedle cihelny. Na břehu jsou tam nasázeny duby. Dál v koutě pod bukem je studánka s čistou, moc dobrou vodou. Tam chodívali se z okolních luk, když se sena sušily, napít, i pocestní si tam rádi zašli. V prostřed louce je jezírko zarostlé rákosem. Tam měl hospodář toho gruntu nasazený ryby. Lovívali je každého roku. Jednou nachytali ryb do necek a protože z jezírka bývají za-bahněný, šli s nimi k studánce. Tatínek můj byl tenkrát tak deset let. Dědeček ho poslal s plecháčem v pravé poledne k studánce. Smočí plecháč do vody, v tom mu něco ruku zachytilo, že leknutím hrnec pustil. Celý uděšený vrátil se k dědečkovi. Strýc Brychta povídal: »Jak pak ne, než se poledne odzvoní, nemá se voda nabírat.« Při řeči se obrátí a vidí malé diťátko s červenou čepičkou po jezírku, plovat ku břehu. Vzal tyč a s velikým litováním chce dítě vytáhnout. Když už se dost nanamáhal, udělal se vítr do kolečka, objevil se na pařeze, jak jdou luka k Labi, mužíček v zelených šatičkách a chechtal se jim. Á to nebylo jednou. Dědečkovi se v těch místech ledacos takového přitrefilo.

Ve Lžovicích, to je vesnička nad Tejnicí, tam byl také hastrman. Chodíval tam sousedům na hrušky a dělal velké škody. Jedenkráte, když toho bylo už mnoho počíhali si na něho s lýkovým provazem. Někdo jim poradil, že ho na ten provaz chytnou. A taky ho chytili. Hastrman sebou škubal, prosil, sliboval hory doly, mořský zlatý písek, dary na penězích i na stříbře. Milý hastrman nic jiného sebou neměl než hůl. Sousedé se báli hastrmana pustit, že by přišli zkrátka. Hastrman jim konečně nabídl hůl: měli ji zakopat pod nejbližší práh, že tam nebude nikdá hořet. A opravdu asi ve 100 letech ve vesnici dvakrát chytalo, ale nikde stavení nevyhořelo. Teprve až hůl shnije, pozbude své moci.

K nějakýmu Textorovi v Tejnici chodíval hastrman na hrušky »pulrberny.« To musel lézt nahoru na půdu. Testor, byl to zpěvák kostelní, nalíčil na něho mezi prkna, a hastrman upadl. Byl celý potlučen