Pán Bůh den dal, vešly holky do pokoje a vypravovaly matce, kterak Baruška dlouho plakala. Já jsem je ale dobře slyšel, ale jak bych nic nevěděl. Šel jsem po snídaní do své práce a v neděli do kostela, tam jsem rozdal také pouti a odpoledne přišla mě má drahá matka s malým děvčátkem na ruce a s dvěma bratry navštívit. Má radost byla nevýslovná, když mě vypravovala, že jí otec dovolil a pravil jí: »Máry, dnes je heskej den, vem si ti dva kladskove sbou a jdi k~švakrovej, ať se trochu potěšíš. Koupil přej ti Pannu Marii krásnou, a já ti dám dělat na ni kašli, mého souseda žena byla s ním na pouti a nemohla si to vynachválit, mě to velice těšilo!

Dále pravil přej : Vida, darebu, to mě přece těší, že na něj nic slyšet nejni, ale co je to platný, bude předce jen nádeníkem až do smrti a to moh bejt řemesníkem a lehce peníze vydělat. Pak příď za mnou s klukama k _Fáfovům, holku vemu sebou já, ať mám jednou celou rodinu ! Na to řekl: S Bohem, a ty Aninko, obleč se, pudeš se mnou! Matka přej celá trnula, co se to stalo za změnu a já taky. Viděl jsem přístup k amnestii, to slovo : Ať mám celou rodinu sebou, ale Bože, z těch slov poznávám, že mně odpustil, ale jak já nyní opustím mou sličnou Bábinku? To je mě nemožné. Tenkrát jsem v kostele nebyl. Bratří mi také toho napovídali, až mě z toho konečně hlava bolela. Bylo již šest hodin, když jsme se všichni rozloučili a já otce dal líbat a pozdravovat a prosit, by se již na mne nehněval a mně odpustil.

Uplynulo čtrnácte dní, najednou bylo ohlašováno s kazatelny, že v pátek před svatodušními svátky ráno v pěti hodinách bude čtena mše svatá pro poutníky, jež půjdou na Svatou Horu, což již dávno tam bylo zavedeno. A toho byl spořadatel pan Václav Procházka, mistr hrnčířský. Někdy to bývalo velmi slavné, ale dál a dále ubývalo dobrodinců na výlohy, tak to konečně pominulo na vždycky. Přijdu domů a vypravuju to. V tom se klepá na dveře, kdo vejde jako ten pán Procházka, a žádal mě, jestli bych s ním šel za zpěváka, že mně dá i zl. šajnů denně, více že nemůže, že má velké výlohy a tu začal vypravovati celé své vydání: Předně za ohlášení, za mši svatou, za vyprovození a pak k Vyšehradské skále naproti, protože hned od Zbraslavi se celé procesí dolů plavalo, při čemž slavně bubny a trouby zněly a páni Podskalští okolo šífň na lodích stříleli, sta lidu u skály očekávalo. Pak bylo svaté požehnání. To musím dát deset zlatých šajnů kostelníkovi za tři komže půjčení a dvoje velkýma zvonění také pět zlatých, tři chlapci, každému půl zlatého denně, to jest šest zlatých a na Svaté Hoře za vítání a za vyprovození pět zlatých, zpátky u sv. Maří Majdaleny zlatý a půl fralerovi a jim čtyry, povážejí, to je hnedle přes 31 zlatých a to se dá mezi Ijdma co vybrat ! — Já až do té doby myslel, že je to z místního chrámu Páně krom zvoníka a varhaníka konáno pro česl a chválu Boží. Slíbil jsem, že půjdu, nebo jsem si přál, také jednou o svatodušních svátcích tam býti.

Byla to opravdu dojímavá podívaná, ze všech stran bylo viděti hrozné zástupy z lesů a hor přicházeti nábožných poutníků, co jsem napočítal, sešlo se 72 procesí rozličného kroje, Češi, Němci i Slované,