str. 426
Na to v outorý ráno, ještě nebylo půl šesté, přišel pro mne jeden z mých známých, co se mnou pracoval. Pravil: »Francku, já mám práci akortní, musíme bét čtiři, tebe sebou vezmu, ale ti tlučhubové, co s námi dělali, ne, na Počkal se nemůžem spoléhat, ale musiž mit sve nádobí!« Já mu pravil: Co na tom, to se nikdy neztratí! Dříve ale smluvila se práce a bylo nám v zahradě odměřeno několik sáhů země, na dva sáhy hloubky vykopat a ven vyvážet. Hned dopoledne jsem si koupil lopatu, krumpáč a motyku, vše nové. S pomocí Boží počali jsme pracovat. Poněvadž se to dle vůle stavitele nedílo, muselo nás býti šest. Dělali jsme od rána od 5, někdy až do devíti večer, a tak druhé pondělí již mohli zedníci zakládat grunty. Plat byl skoupý, ale přece to bylo výnosné. Uplynuly čtyři neděle, žádný ani matka, ba ani bratří ke mně nepřišli. Až jednou přijdu z práce domů, tu mně teta vypravovala, že tam byla matka a při tom všelijaké podrobnosti domácí a že jí dala ty anjelíčky, jakou měla z nich radost a že mě pozdravuje, abych byl hodným a držel se Boha. Bylo toho, až z toho bolela hlava.
Na to mně v neděli teta dávala bílé prádlo a praví, že mám ty košile všechny vetché a ona že mně to nemá kdy spravovati, bych si to dal nějaké šitce. Tu se ze zadu ozval hlas Bábinky, praví: »Počkají, pane Franc, já ty košile prohlídnu, bez toho mám málo šití, ať si tak něco vydělám.« Ryrchle" (jsem) to prohlédl, a velmi štverácky na mě po-
