Lenoch, desátý syn Masopustův. V Satranské zemi u Kašné Hory tento ďáblík se vylíhl, kteráž jelitovými a klobásovými ploty jest opletena a líhancovými prkny opažena. Kdež jest též znamenitá vobora a v ní rozličná zvěř, naj více pak vepřové a svině pečené, mající ve hřbetě nože a řezáky, běhají. Tito pak ďáblíkové na též hoře běžící, čekají, až jim k ústům přiběhnou a tu vyňmouce řezák, uřeží sobě, což chtějí a kdy chtějí. Pramenové pak mléka a strdí z té hory se prejštící také jim hned v ústa tekou, aby nelačněli, ani nežíznili nikdy. Jako pak té Satranské země, zvláště kdež jest Kašna Hora, (totiž hojnost bohatství) jest díl po všem světě: tak také těchto ďáblíkův lenochův a daremních chlebův dosti jest na všechny strany, kieříž hned právě svinské majíce přirození, tím se toliko zaneprázdňují, aby tou Satranskou kaší, totiž žrádlem a pitím krmíce břicho a starajíce se o ně dnem i nocí (neb té země Bůh břicho jest) tak čas svého spasení mařili a raději v zahálce, u té Hory, to jest u čepu aneb bečky v krčmě, aneb doma hnili, žerouce, až v nich tělo, střeva i duše dříve času shnije, než by k milosti Boží a do oněch nebeských rozkoší, dokudž Bůh volá, časy svými s jinými se uprázdňovali. . .

Mívá pak tento lenoch každého dne veliká pokušení, neb jakž se počne rozednívati, přicházejí k jeho lůži dvě panny, každá ho sobě namlouvajíc. Z těch jedna, kteráž slove Pobožnost, stydlivou tváří, jako matka s ním rozmlouvá . . . Druhá pak panna, kteráž slove Lenost, ta ho k sobě také namlouvá:*) »Můj synu, (řkouc) netrap ty se tím nic, raději sobě předkládej krátkost tohoto ¦ života, kterak nic věčného není pod sluncem. A přes to by ty pak jakkoli všelikou pilnost k vyhledávání pobožnosti přikládal, však nic méně to všecko není než marnost, poněvadž jest jednostejné jak moudrého, tak blázna zahynutí. Nýbrž by ustavičně se vší tou pilností, ve dne i v noci pracoval, dělal buď na den aneb oukolem, až by pot oči zaléval, coť by ta práce byla prospěšná, kterouž by se tak trápil pod sluncem? Poněvadž dnové takoví toliko práce a psoty, horka a zimy, hladu a žízně plní jsou, a ani v noci mysli odpočinutí nedají: i zdaliž také to nad všemi marnostmi marnost není? Protož stokrát jest tobě lépe, dokudž jsi mlád, zdráv, čerstev, sobě povoliti, jísti, píti a ukázati životu tvému dobré věci. V den tehdy dobrý požívaj dobrých "věcí a zlého dne jako hada se varuj. A nebývaj příliš spravedlivý, ani víc smajšlej, než jest potřebí, aby se přílišným učením a velikým mudrováním nezbláznil, však knězem ani biskupem nebudeš. Mnohýmť jest, věř mi toho, přílišné učení aneb mudrování kočky v hlavě zalíhlo, a tobě hned přirození toho nedalo, aby měl hrubě moudrým býti, anižE také toho jest potřebí. I pročež tehdy máš proti přirození válčiti? Z vlka nebrzo bude voráč, rovně jako z zemana žák. Raději ty sobě povol a vyspi se čistě, neb tělo naše tak dobře snu potřebuje, jako jídla, a po raném vstávání ráda hlava bolívá. Nechť ti ráno vstávají a dělají, kteříž nic nemají; tobě nic neujde, by třebas do poledne spal. Přirození tvé jest měkké, nemůže