víc, než náleží. Protož aby to lehčeji nésti mohl, pověsil sobě na hrdlo dvě mošny, s předu jednu, a s zadu jednu. Což potom vidouce jiní vše-tečníčkové, že mu to čistě slušelo, učinili též. A potom opět jiní a jiní opět, až tak přišlo to i mezi nás. A my jako opice všetečné, také tak jako oni činíme. Do té, kteráž na hřbetě visí, klademe vlastní naše nedostatky, někdy mnohé a veliké a k nošení těžké jako písek. Do té pak, kteráž napřed jest, cizí slova, skutky i všelijaké nedostatky, jakkoli malé a lehké jako peří a mnohdykrát k nám se nic nevztahující. Však že se tento dáblík vždycky mezi námi tluče, a již jsme jemu zvykli, protož jeho raddy poslouchati, v té mošně, kteráž jest napřed (tím, že jest nám vždycky na oku) rádi se přebírati, všecko, což v ní jest, všetečně přetřásati a ven mezi všecky roztřásati, posmíšky z toho míti, naopak slova i skutky převraceti, z mouchy slona strojiti a jestli v ní někde hrnček octa, k tomu kyselého přilévati umíme. V tom těchto časuov přední jsou naše kratochvíle. Na to pak, čehož se sami dopouštíme, neradi patříme, nýbrž všecko do té, kteráž na hřbetě visí, mošny, klademe a uzavíráme, aby ani jiní na to nepatřili, to vše proto, aby ani slovem odporným žádný nás nikdy nedotýkal.

@Iv1@Č. 10. Všetýčka, devátý syn Masopustův,