Hra o sv. Dorotě.

(Se 4 vyobrazeními.) @PP@Lidová hra z Milevska a okolí, konaná asi do r. 1867.*)

Lidová hra z Milevska a okolí, konaná asi do r. 1867.*)

Náladová předehra: Příchod Doroty do selské světnice.

(Staročeská selská světnice. V zimě koncem ledna všedního dne odpoledne. Vyřezávaný stůl se skríženými nohami a trnoži, židle se srdčitými plnými lenochy, starodávný misník s taliři a misami, hrnky a džbány, hodiny se šňůrami, kříž a obrázky na skle malované, stará skříň, dřevěné trámy na stropě, na kamnech louč (suší se), postel a pod. Za stolem sedí babička, služka, vnučka a derou peří. U okna hospodyně přede. Hospodář blíže kamen spravuje cep. Má naraženou čepici na hlavě. Stranou dělá hoch sáňky. Má též čepici na hlavě a chystá se na klouzačku.)

Babička. Tak ten Teofil, milá zlatá děvečko (vnučce), to byl takovej zarytej pohan. A dyž měla bejt svatá Dorota vodpravená, protože se nechtěla stát ženou pohanckeho krále, tu ten Teofil s vejsměškem žádal . . .

Hospodář k hospodyni: Panímámo, abys zatopila, — ňák mně vobrazilo (kroutí rameny), po vobědě už tu jak patří (sahá na kamna) vychladlo.

Babička. Vy nám to pořád kazíte!... Co ste takovej pořád na rapouch?

Hospodář. A co vy pořád to máte s tou Dorotou! Dyt vono jí eště nebude. Teprva bylo Mena Ježiš a to je ke

kamnům nejblíž. (Hospodyně zastavuje přeslici, jde ke kamnům, sundává s nich louč a rozdělává.)

Babička. Však vloni už tu byli na tejden před hromíci.

Služka. Tak voni tady taky byli? (protahuje poslední slabiku věty). To bych je ráda viděla! Už sem vo nich moc slyšela, dyž sem sloužila vloni ve Vratišově.

Vnučka. A tam nepřišli?

Babička. Kam by tam do těch roklin! Aby se jim tam čert ve sněhu utopil? To tak! To voni choději jen po silnicích — až k Selci za Nadějkovem, i za vodu do Voslova, do Zahoří a k Písku, a kdo pak si na všecko to spomene, aby to vymenoval.

Služka. Povídala tam u nás Bárka Hlavšova, co sloužila tehda v Lišnici, jak by tam byl Čert zbláznil kluka, ale grunt tomu už nevim.

Vnučka. A to já vim dobře. Tak ti tam přišli s Dorotou z Milíska. Za čerta měli tehdy Tudlmona.

Sluška. Tudelmon — to je divný meno.

Babička. Jo, to von ti uměl tak zpívat, jako ty pasáci tam v těch sněhovejch horách mezi Němcema. Dyž nemůžou přes oudolí jeden ke druhému, tak se aspoň svolávají táhlejma písnič-kama ... a tomu se tam někde v těch

*) Dle pamětí a sepsání dosud žijícího herce-kata p. Stanislava F. Buliíka. — Pozn. red. Pan učitel Štěpán Dvořák v Milevsku sbírá po řadu let pilně obyčeje, pověry, kroje a lidové podání vůbec v okolí. Nabyl velikého rozhledu, shledal si vzácný materiál, již již vyhynulý, se vzácným vkusem uměleckým nasbíral si také látku ke studiu lidového umění. Šťastně také připadl na myšlenku, zachrániti budoucnu věrné obrázky dramatických výjevů lidových ve zvláštní úpravě. Podle svých zápisků a zkušeností upraví jako* na divadlo pro herce se všemi pokyny obřad lidový, na př. tuto hru o sv. Dorotě. Aby vyložil, kde, kdy a jak se hra konala, předesílá náladový úvod, kterým nás vede rovnou do dějství a na jeviště, do selské světnice jihočeské, a vzbudí vhodnou náladu k ději vlastnímu. Pak závěrem zakončí dojmy na statku, kde se hra odbyla, i dojmy čtenářů a diváků. Tím dodává p. uč. Dvořák výborný rámec staročeskému obrázku. Jsme přesvědčeni, že hry o sv. Dorotě v této úpravě ujme se snaživé české ochotnictvo, obce Českých Baráčníků s porozuměním a že dojde provozování této hry zasloužené obliby.