»Odkud to máte?« táži se zvědavě.

»Povídám, za krokví to leží, za tou, co je na ní vysekán letopočet 1680 — kdy spálený mlýn znova postavili — je dnes na celém potoce nejstarší, celý dřevěný, doškem krytý, všecky mlýny v širém kraji vyhořely už za naši paměti, jsou z kamene a cihel pěkně nově postavené — pouze náš ne a ne shořet.«

»Co tím chcete říci?«

»Že nás chrání tu to kouzlo, fetyš, amulet, talisman, nebo jak jste to ráno jmenoval.«

»Pane otče, vás chrání vaše opatrnost, bdělost, vaše dobrota k chudým, blíženská láska jsou , na samotě vaší stráží — nechte mi zde ty papíry, pošlu je do Prahy.«

Pan otec zvážněl: »Vidíte, velébňoušku, to jsem vám přišel říct, nejsem žádná pověrečná bába, mám mlýn pojištěný na třicet tisíc v bance, ale věřte nebo nevěřte, neusnul bych, nemít tenhle papír za trámem. Zdědil jsem to s mlýnem a s mlýnem to chci odevzdat svému synku. Ano — na to jste nevzpomněl, že kořen pověry je i zvyk, taková setrvačnost, jakási přilnnlost k starým tradicím, od nichž se člověk těžko trhá.«

Dlouho jsme s mlynářem hovořili — ale to už čtenáře »Českého Lidu« nezajímá. Vyprosil jsem si pouze německý »ohnivý list« —s českým se majitel nikterak rozloučiti nemohl. Čtenářům ponechávám, aby srovnali oba a sami rozhodli, který z nich je originálem.

Svatba ve Vlčnově (u Uher. Brodu) slaví se ve středu. Zpravidla se odbudou svatby do žní, aby mladá žena již pracovala na polích. V úterý večer chodí starší družba do každého domu zvát. »Milí přátelé ! Víte, že jsme do vašeho příbytku vkročili. My jsme sem vkročili skrz pozvání zítra na svatební veselí. Vzkazují: vás ženich a nevěsta pozdravit, abyste se za ně nestyděli a zítra na jejich svatební veselí přišli. Kdyby vás taková potřeba nastala, jako jich nastala, své syny ženili, své dcery vdávali, nebo sami svůj stav proměňovali. Chcú se vám odsloužiti, když