ostatním, při čemž říká: Ó jedu, jedu, mám kobylenku hnědú, havránku, ustup na stránku, ustup šíře a šíře, ať já môžu k tej panence blíže. Ona sedí na lavici jako utišené zvíře, čekajíc na frajíře ; která nemá pěti, šesti, počítá si za velké neštěstí. Starší družičko (potom vždy jménem volá ostatní mimo mladší družku), stavěj se vesele, čest a chvála se ti děje. Nechci já tě zarmútiti, ale švarným šohajíkem potěšiti. N. N. (jméno) ti vzkazuje, že ťa věrně miluje, že kdyby fa nemiloval, tak by ti ne-vzkazoval, že si pro fa přijede čtyrma koňma vranýma, v pátém kočí, že jeho srdenko za tebú vyskočí. Na to jí podá »vůz«, t. j. skrojek chleba, v němž jsou zabodnuty 4 pětikoruny nebo 4 zlaté na způsob kol vozu, a jeden v předu a ženichova vonica. Oslovená dá mu do »vozu« nějaké zpropitné a zároveň mu ukládá, aby vyřídil navzájem její vzkaz. Vzkazy jsou rozmanité, příznivé, ale někdy také nepříznivé, dle toho, líbí-li se dívce šohaj či nic. Některá odpovídá: Vzkazuju mu přes pět šípových růží, že mé srdénko po něm tuží, tužit nepřestane, dokavad si ho nedostane. Vzkazuju mu přes Domanín, aby si k nám přišel pro rozmarýn, aby ve dňe nechodil, aby si ho nezlomil, aby přišel při měsíčku, že mu dám pěknú hubičku.» Vzkazuju mu přes sklo, že je mna po něm teskno. Vzkazuju mu přes drobnú jetelinku, že vyrůsti v samém marijanku. Vzkazuju mu přes růžičku nejbělejší, že je on můj nejmilejší. Vzkazuju mu přes růžový květ, že ho mám radš(i) než celý svět. Když některá matka s šohajem brání mluviti: Vzkazuju mu přes červené ořeší, že sa s ním každá potěší, já bych sa také potěšila, kdyby mi maměnka nebránila. Ošidil-li šohaj děvče, vzkazuje mu : Vzkazuju mu přes vidlice, že ho nechcú potkat více ; když ho potkám, pozdravení mu nedám, líčkama sa nezasměju, očkama naň nepohlednu, pomyslím si v srdečku, co je mňa po tobě, falešný synečku.

Když byly výslužky rozdány a vzkazy vyřízeny, následuje večeře. Po večeři je čepeni nevěsty. To už ji seberou některé tetky do komoryj : kde jí odeberou s hlavy věnec, »zapentlení«, vrkoč. Při tom zpívají: . »Mladá je, ráda je, zuby sa jí kolotajú, ráda je, ráda je. Včera's byla maměnčina a dnes už jsi žena moja.« Potom nevěstu začepí. Vrkoče, které nosívala nevěsta svobodná spuštěny, otočí jí kolem hlavy, jak nosí vdané ženy, dají čepec, zvaný »obálenica«, na to zaváže se šátek. Při čepeni má nevěsta plaknti. Začepenou nevěstu ženy prodárají; přijde-li kupovati nějaký ženáč (ženatý), odbývají ho : Ty nejsi kupec, ty musíš utec', kupuješ koze ze Suchej Loze.*) Jinému odpovídají: Starý chlape, do kúťa, do kúta, všeci ludé pov.ídajú, že jsi ty nechuta, nechuta. Starý chlape, do- smetí, do smetí, všeci ludé povídajú, máš děti, máš děti. Á tak kupcům odpovídají. Na konec odvede si ženich začepenou nevěstu ä chvíli spolu zatančí. . . , .'

-. Nezbytným dodatkem jest muzika ' v hospodě ; tančí se čardáš-, »bajeriš«, »selský«, »mašina« a jiné tance. Často trvá muzika tři dny.