v houfích .... s pobožnými správcemi k hrobu doprovázeni byli .... Lept: Nahoře pohled na hrad Pražský, Malou Stranu a Vltavu s Karlovým mostem, nad jezem ztroskotaná loď, tonoucí v řece i skákající z lodi. Nápis: Hic per naucleri incuriam circiter 150 hominurn in flumine suiľocati Anno 1581 27. Febr. (!). Dole průvod s mrtvolami na márách, s poprsím a hlavami odkrytými. Nápis: In memoriam pie in Christo defunctorum grassante peste Anno 1582.

Částka 15. První rok našeho manželství a -všeliké utrpení 1840. Na den slavný nového roku po nejsvatějších službách BožícS vyjdu z chrámu Páně, vidím několik vážných dám venku státi. Kejvají na mne. Přistoupím k nim a uctivě se pokloním. Ony mně každá v papírku nějaký novoroční dárek udělily, pravíce: Modlete se vždy za zemřelé, jež jsou tam napsáni! Já jim srdečně poděkoval a nikdy neopominul jsem při každé slavnosti na svou povinnost.

Nyní teprve nastávala zima krutá. Pouliční dělníci byli bez práce, jako ku příkladu: zedníci, dlaždiči, pokrývači, tesaři a ještě všelikeří lidé, chodili po Praze, paličky a háčky a lopatky na ramenách, hledajíce práci, kde se nakládal led. Tak to bylo i v Podskalí. Plavci a pobřežní sekali led, nakládali na vozy a ubozí nádenníci za 1 zl. denně a museli dělat ze sebe koně, tahati led od rána od šesti hodin do večera do sedmi. Bože můj, vždyC já nebyl víc nežli také nádenník, byl bych to byl rád dělal, ale letos jsem prý k té práci slabý, že mají lidu silného dost.

Takový byl můj začátek, co dělat? Byl jsem tedy stále v Podskalí a byla-li nějaká fůra dříví k naložení, to byl celý můj výdělek a někdy docela nic, tak to šlo celou zimu. Přišly hromnice, byla tu činže, pak ve 14 dnech přebytování. Bylo to arciť v jednom domě, předce byly při tom výlohy, bílení a kamna přestavování. Štěstí bylo mé, že jsem ten den mohl do večera zůstati v bytu, nebo ten, co jej najal, přistěhoval se až třetí den. Od pomáhání, snášení nábytku ze shora dolů také platit, bylo tu s hrnčířem á zedníkem přes 3 zlaté vydání, moje pokladnice pomalu byla hnedle na dno vyprázdněna a zásoba potravy den ode dne ubývala, to nebyl přece žádný žert. Žena také nemohla tak pilně šít, jako jindy, dítě jí vázalo ruce. Tu jsem teprve poznal, co je to říct: »Já se ožením« — bez rozvážení, ale pozdě již na to vzpomínat, na své neštěstí a po,dati se osudu.

Tak mně bídně ubíhal týden od týdnu, až kolem jdoucí nějaký pán mne zastavil v cestě, povídá: »Ste vy Haisz, ten zpěvák, byl jste na velkej pátek na Petříně, konal jste krizovou cestu?« Já pravím: Ano! Dále se mne vyptával na mé poměry domácí, jak se mi vede, já mu