vše spravedlivě pověděl. On mě vyslechl a sáhl do kapsy, dal mi, co měl u sebe, pět stříbrných dvacetníků. Na to pravil: »Jen si to mnoho neberte a doufejte v Boha; on ještě žádného neopustil«, a šel ode mne. Já si srdečně vydechl, myslel jsem sobě: Bože, však již od nového roku neměl jsem takové peníze, nejvíce denně šest aneb osm krošů! Arciť domácí byl hokynář. Člověk mohl lecos vzít na dluh, ale předce se s tím jenom zaváděl.

Pomalu se blížilo jaro. Led odplaval hned z počátku dubna, počaly zase šífy plavati se dřívím, ale co to bylo za práci, za týden tři aneb čtyři dny a to bylo 7 neb 8 hodin denně, a jiné práce se posavade neotvíraly, zem byla ještě tuhá, kde počínali na nové stavby kopati grunty. Já mnohé práce prošel jak zde, též i za branama, ale marné bylo mé všechno hledání. Konečně se přiblížil měsíc květen. Mně počalo bíti trochu lehčeji okolo srdce. Prosil jsem vroucně Boha, by mne ráčil osvítiti a posilniti na tu májovou svatohorskou pout a seslal mně dobrodince, neboť to nebyla žádná maličkost, čtyři dny předpovídati a zpívati. To není věru žádná maličkost, když je několik set lidí pohromadě, na silnici v parnu, v prachu do knížky hleděti, k tomu aby byly prsa železný. Dále popisovati nebudu události cesty té, toliko, že nás Bůh všechny na té cestě při zdraví zachoval, že jsme se opět zdrávi domů šťastně navrátili. Abych ale svůj slib zachoval, koupil jsem tam pro domov dva pozlacené andělíčky do kastle k Panně Marii a asi sto obrázků na roz-dávky známým, kteří mne očekávali. V neděli jsem v kostele podělil s obrázky všechny mé známé, též i domácí lidi. Velebil jsem Boha za tu milost, že mne na té pouti štědré dobrodince seslali ráčil, že jsem sobě všechny dloužky zapraviti mohl, ještě jsem měl naději, že o svatodušních svátcích opět něco shledám. Práci stálou posavade jsem neměl žádnou, až leprv po svátcích jsem se do práce dostal, za nádenníka k zedníkům. Mél jsem denně 50 krejcarů šajnů, nynějších peněz 35 stříbra. Když byl celý týden a nepršelo, byly to dva zlaté. Pakli pršelo, byla srážka. Co mohl z toho výdělku člověk ukrýti na zimní dobu, až se zase práce zavrou.

Tento celý rok až do první adventní neděle jsem pracoval a velmi střídmě jsme žili a já sobě, ba ani ženě nemohl ani obuv dáti opraviti. Na to napadlo mnoho sněhu a bylo po práci. Co nyní počít? Chodil jsem zas do Podskalí, abych aspoň na nějakej vůz dříví naložil a dost málo vydělal sobě. Tu jsem sobě myslel:. »O Bože! Nyní jsem opravdu zničen!« I dodal jsem sobě smělosti a prosil jsem jednoho, co byli společníci a sekali led na vodě, by mne přijali do práce, aspoň jen ten led tahat. Na jeho přímluvu byl jsem přijatý a měl jsem 1 zlatý denně. Díky Bohu! Ta práce mně trvala asi šest neděl, ale jak byly sklepy pivovaru naplněny, a denně se odváželo o 40 a 50 vozů míň, tu byli lidé denní propuštěni a partovníci dělali sami. Tu bylo opět se mnou zle. Kolik neděl neměl jsem do čeho ruce vložit a jísti se předce každý den chtělo a co ještě ke všemu tomu bylo to nejlepší . . ., já byl hotový blázen!