Pomalu se blížil měsíc květen a já doufal v Boha, že jsem již vyvázl z toho nejhoršího. E! nezoufej, Františku, vždyť půjdeš na Svatou Horu, Bůh ti sešle dobrodince a z nejhoršího se předce vytrhneš! A neklamal jsem se. Ta pouť mně dobře dopadla. Přijdu domů již po osmé hodině. Vejdu do kuchyně, která byla společní. Co vidím, že na naší straně hoří oheň a k tomu jakási libá vůně mě zarazila. Paní Lizi stála tam a mela malou vařečku v ruce. Ohledne se a praví: »I pěkně vítám, pane Franc!« »A co to zde dělají?«, pravím k ní. Ona: »I vařím tohle pro paní!« »A co se jí stalo?« Petr chlapec mne zaslechl, počal křičeti: >Tatínek! . . .« Byly mu asi 21/2 roky 5 měsíců. Vejdu do pokoje, žena mne ráda viděla. Mne to také těšilo. »Co. pak nám Pán Bůh dal zase pro radost?« Ona: »Opět synáček přišel v outerý zrovna na oběd!« »No, co se stalo, byla vůle Boží, jen když ty zdráva, Bůh všemohoucí nás neopustí, ale je tu nová starost, milá ženo!« Tu jsme ještě všedaco mluvili, pojedl jsem syreček, chleba a trochu piva, žena měla s chlapcem kávu a šli jsme s Pánem Bohem ležet.

Druhý den šel jsem na ranní a přijdu domů, paní Lizi uvařila snídaní a pak jsem promluvil se ženou. A než přišla bába koupat dítě, já již byl z domu. Tu si přemejšlím, as kam se mám obrátit, kde kmotra hledat, abych nadarmo nechodil. Najednou mne napadlo, abych šel na Malou Stranu k panu Ulrichovi, obchodníku v porculánu. Znali jsme se ještě co školáci a obyčejně se mnou v máji na Sv. Horu chodil a letos právě byl a co mne očekává, jsem mu také svěřil. Beze všeho okolko-vání šel jsem rovnou cestou tam, vejdu do krámu, dám pozdravení a hle! K mé největší radosti vidím pana UIricha v krámě. Jak mě spatřil, vesele pravil: »A vítám tě, Francku, jak je ti po cestě?« Já mu poděkoval a pravím: »Bratře, dobře, díky Bohu, ale mám k mé velké bídě zase novou starost, a proto jdu s prosbou nejdříve k tobě!« On se usmál a pravil na to: »Snad ne za kmotra!« Já se zamlčel a pravím: »Ba ano!« »No co škodí, co máte maličkého?« Já pravím: »Hocha, a chci tě prosit, by jsi to dítě nám podržel na rukách při svatém křtu.« »A to je všechno? Máš již nějakou kmotřičku?« Já pravím: »Ba nemám, první má cesta byla sem k tobě a buď Bůh pochválen a tobě račiž dát zdraví a požehnání, že jsi vyslyšel prosbu mou!« »No to křesťanská povinnost, pravil, ale to je to nejhorší, že to stojí peníze.« Na to zavolal z pokoje svou ženu, nařídil jí, by pro mne uvařila. Dále pravil: »Vidíš, to je ten můj spoluškolák, co jsem ti o něm lecdys vypravoval a nyní s ním nejradši chodím jednou za rok na Sv. Horu.« A pak jí vypravoval, jaká příčina mne k němu přivedla. Tu přišla služka a praví: »Prosím, čaj již je uvařen.« Ona odběhla a v okamžení přinesla na tácu dvě sklenice, k tomu máslové karásky k čaji přikousnout. Já byl jako na trní, bych již byl pryč a proto já jsem vypil, poděkoval jsem za úctu a chtěl jsem se ubírat. On ale pravil: »Počkej ještě, já chci promluvit pár slov s mojí ženou,« a odešel. Za nějakou chvíli přišli oba. On ke mně praví: »Tak víš-li co, kmotře, abych tě zbavil pochůzky a velké starosti, umluvili jsme se na to s mou paní, nehledej žádnou kmotru, my ti dáme naši