třeba v domácnosti bylo, spořádala a zimní dluhy poplatila. Já jsem pracoval u vody, dokud kde co bylo. Přišly svatodušní svátky, tu mně Bůh také na té Švatohorské pouti něčím obdařil. Na to jsem ze zase pustil do akortní práce. Byla to má první, jistě ta nejtěžší práce. Svážel jsem ze šífů kámen do vápenice proti Uršulinskému klášteru, kde nyní hraběte Lažanského palác zbudován jest. Často mně ani jíst nechutnalo. Často jsem si myslel, že to nevydržím, ale předce jsem tam až do zamrznutí pracoval.

Pomalu se blížily vánoce. Zásoba byla malá, zima dlouhá, před očima dvě děti, kamna žádaly dříví, žaludek byl dražší arciť než palivo, ale obojího bylo každý den potřeba a vejdělek žádnej. Šel jsem denně do Podskalí. Myslel jsem sobě: Kdybych denně 4 neb 5 krošů přivydělal! Vše marné. Ti, kteří se povalovali celý leto, měli přednost a co bylo to nejhorší, že mně bitím vyhrožováno- bylo. čo počít? Odevzdal jsem se krutému osudu svému. V neděli i ve svátek jsem vždy v kostele u Nej-světější Trojice zpíval. Měl jsem doma smutný štědrý večer, ale za to v chrámu Páně veselý! Vždyť se tam zpívaly krásné koledy a já měl z toho nevýslovnou radost, že slavný zpěv paní a panen na kóru jak andělský se rozlíhal.

Po jitřní slavnosti vyjdem z kostela. Já mým zpěvačkám přál radostné svátky a ony mně. Některá mně něco udělila. Jak stály se mnou ale pospolu, já jim v krátkosti vysvětlil, v jakém jsem postavení, za skrovné dárečky zdvořile poděkoval. S Bohem jsme se rozešli. Na Boží hod jsme byli časně v kostele, asi deset těch děvčat i obecní lidé, pěli jsme, než byla mše svatá, a pak s varhanama zpívaly jen kôrové zpěvačky. Po službách Božích z Vyšehradu slečna Pištiková a Beránkovic Anna, pravějí: »Pane Franc, dou s námi!« Já šel s radostí. Přijdu až k domu. Bylo mně řečeno, abych zde počkal. Za chvíli přišla Pištikovic a přinesla mi velikou vánočku a za ní zase přišla Anna Beránkovic a přinesla mně veliký pecen chleba, poněvadž její pan otec byl pecnář. Já řekl, by Bůh jim ráčil hojně požehnati.

Mráz byl nesmírný, že nežli jsem z Vyšehradu došel do Kateřinek, byl jsem na polovic skřehlý. Jak pak ne? Pod paždím housku, na hlavě pecen chleba, rukavice žádný a předce jsem to musel rukama přidržovat. Jak jsem přišel domů, hned žena nabrala sněhu do škopíčku a já v něm tak dlouho (měl) ruce, až mně docela rozmrzly. Sotva jsem se trochu zotavil a nasnídal, šel jsem zase na velkou a odpoledne na požehnání.

A tak jsem šťastně se dočkal Nového roku, který díky Bohu! mně také nějaký milodárek k novému roku přinesl. Co vše mně bylo plátno běhání, hledání práce; nenalezl jsem žádnou, kdybych snad byl chtěl zadarmo dělat. Tak to šlo i celý masopust. Arciť hlad jsme neměli a rozkoš taky ne. Nebyly-li peníze, dostalo se na dluh; vždyť pan domácí měl smíšený obchod, u něj bylo vše k dostání. On byl mlynář, mydlář, kupec, máselník, uzenář a hokynář, a piva tam bylo také dost, poněvadž byl on podstarším u 3 kuliček na Perštejně a z každé várky se domů zanesly 2 anebo 3 putny a každá měla půl velkého sudu. On si ho-