ustál, vyčistil, dobře měřil a ještě o 4 krejcary byl laeinějc máz, nežli je v hospodě a dával hodným věřitelům ještě na dluh. Tak jsem se skutečně nemusel bát nouze, ale více velkého dluhu. Moje žena mně mnohokráte říkala: »Ale, člověče, co tě to tak těší po tej Praze běhat a mrznout pro ňákýeh pár krejcarů, sed1 raci doma a neostouzej se jako nějakej syčák, kterej shání jen na kořalku. Buď doma a pohlídej mi ty děti. Já mám šití dost. Já budu šít i večír. Tobě naten tabák, ráno na to mléko, na to dříví k palivu i na mastnotu vyšijú, a ostatní se vezme na dluh, a kdyby se ti chtělo ten máz piva pít, to je celých ošum krejcarů !« A tu bo dala do hlasitého smíchu, pravila: »Tak víš, já ti dám rozkazy, co bude tvá práce. Káno vstaneš, rozděláš oheň, sedneš si ke kamnům, umeleš kávu, dáš pozor na mléko, pak si oblečeš Petříčka a já zatím uchystám snídaní a po snídaní umeješ drobné brambory, hodíš je do trouby, až se upečou, tak budem jíst!« A smála se opět. Skutečně se tak stalo. Byl mně ale předce jen dlouhý čas. Byl tam v domě jeden starec, který dělával takové strojené panáky na jesle. Z dlouhé chvíle jsem jej leckdys navštívil a pilně jsem mu hleděl do ruky, bych věděl, jak co dělá, a pak doma dle něho počal jsem paslovat (!) a jistě mné se to podobně dařilo. Žena má se tomu smála. Na to že sobě nepomyslela, že nám to někdy bude prospěšné.

Od těch dob, od roku 1844 nezmařil jsem ani čtvrt hodiny. Dříve jsem vše sobě nařezal a pak ze starého sukna, které jsem na libry v hadrárnách koupil, našil šatiček. Když pak přišla doba sv. Mikuláše, se to obleklo a na rynku prodalo. Masopust odešel a já byl doma a opravdu jsem stále panáčky do zálohy dělal. Přiřel svatý půst a já byl požádán od jakýsi paní Vajzový, abych chodil k sv. Petru na Poříčí odpoledne ve dvě hodiny konati sv. křížovou cestu a že budu mít za to placeno stříbrný dvacetník. Tak jsem tak s bázní Boží dočkal velikonočních svátků v domácí spokojenosti, ale předce mé ženy přičinění a mé malé příspěvky z kostelů nestačily na domácnost a předce se při vší střídmosti (třibnosti) nadělaly dluhy. A k tomu přiskočila i hromičná činže 15 zlatých. To mne předce hnětlo a proto, jak bylo po svátcích, hned jsem se staral o nějakou práci. Ještě bylo notně zima. Led odplaval, tam ještě nic ale nebylo a u zedníků, kde se dělalo, nejdříve přijali staré dělníky, co již po několik let u stavitele pracovali. Všade byl člověk odbytý: »Přite pozdejc!« I ve čtvrtek ráno šel (jsem) do Podskalí. Tu stojí na tarase pan Oraský a křikl: »Haisze!« Já šel rychle k němu a on pravil: »Počkejte, budou se mejtit dva šífy dřev, a zejtra zas, bude to trvat do soboty!« Na to k němu přikročil pobrežnej a praví: »Prosím, já již mám lidu dost!« Pán: »A já povidám, dáte ho do ohrady ke štosu!« On již ani neodpověděl. V 9 hodin se počlo svážet. Bylo do večera 8 hodin. Já velebil Boha, že tam právě byl pán, sice by mne pobrežnej nebyl přijal. Bylo tu předce v sobotu 27 hodin. Tak jako by mně ty peníze zrovna spadly z nebe. Pomalu počínalo dříví den co den plavat, brzy tomu neb onomu pánu. Bylo předce tejdně 30 i také 40 hodin. Když pak nebyla práce u vody, dělal jsem pilně doma k vánocům panáčky,