Priblížil se měsíc květen. Já se chystal z Tejna opět na pout. O tom jsem ale nevěděl, že mám mocné nepřátele, takže schválně tři nábožní páni hned ze Zbraslavě s mým zástupem se pustili, by mohli o mně duchovnímu zprávu dát, eo v tom je, že povždy, ať jdu kamkoliv, s procesím jdu, že mám vždycky tak mnoho lidu a ti mně přej na mše svaté a na modlení hojně dávají. Ti to právě měli vyšetřit. Jeden z nich byl velmi ve svatém písmu velice vzdělán. Ten ode mne ani tři kroky vzdálen nebyl a ani oko ze mne nespustil, jako by každé mé slovo pohltiti chtěl, a až na Mníšku se teprve ode mne ztratil. Arciť mezi 600 aneb 600 lidmi mně nebylo možno, jej okem mým stíhat, ale jiní, kteří byli jako on v pobožnosti svatého růžence, jej dobře znali.

Když jsme šli zpátky, již jsem ani jednoho z těch pánů neviděl, až zase v Tejnském chrámu Páně. On mně po slavném Tedeum při rozchodu dával s Bohem. Přišel jsem domů a tu mne hned žena vítala, ochotně přinesla mně večeři, a pak se tázala, jak se mně vedlo. Já jí tu bolestně vypravoval, že jsem měl při procesí kontrolu a to že mě velice rmoutilo, a hned jsem jí vypravoval, co hořejc psáno jest. Pak po krátké rozmluvě a modlitbě šli jsme na odpočinutí. Druhého dne unaven po čtyřdenní cestě jsem odpočíval. Pak jsem prohlédl, co mně Bůh požehnal skrze ruce dobrodinců. Radoval jsem se z toho, že částečně za zimu učiněné dluhy zapravím. První byla má cesta k domácímu pánu. Ten mne rád viděl, ale jak pak ne?, on věděl, že mu nesu peníze najednou, ne týdně. Já mu tu vypočítal něco přes pětadvacet zlatých, a to co ještě jsem dluhoval, »dá-li Bůh (pravím) po svatodušních svátcích ouplně zapravím«. On poděkoval a přál mně štěstí.

V sobotu dopoledne asi tak k desáté hodině někdo klepá na dveře. Já pravil: Dále! Tu se otevřou dveře a do pokoje vstoupí asi 15ti letá dívka. Dala křesťanské pozdravení a praví: »Sou voni pan F. Haisz?« Pravila, tu mně podala hodnej vak v papíru se slabým provázkem ovázaný a všade zapečetěný a škatuli také zapečetěnou a praví: »Tu jim posílá náš pán.« Také k tomu psaní, bych si jej přečetl. A v tom dávala s Bohem, rychle od,ešla. My hleděli jeden na druhého jako u vytržení ducha. Po chvíli povídám: »Ale, ženo, mi sme předce hloupi lidé, že sme za tou holčinou nešli, bisme věděli, odkuď je a co sou její páni!« Ona na to praví: »Tu holku já dobře znám. Je to krámská z Pasířský ulice od pana Studničky nitkaře. Já tam kupujú ke vyšívání bavlnu a nitky na katry. Já jí dobře se všimla, jinej to nejni, co to ti posílá, než pán Studnička. Já vím, kolikráte bývám v krámně a přijdou 1am dva neb tři žebráci a on žádného s práznem nepropustí. Ale prosím tě, podívejme se, co ti to ten dobrej pán asi posílá?« Já rychle přeřezal provázky, rozundal balík, tu vidím kabát, kalhoty, vestu, vše skoro zánovný, šátek na krk i také do kapsy, při tom košili a podvlekačky a pár bot, které ještě ani nebyly podražený. My spínali oba ruce, jak mocný Bůh mocí svou sesílá dobrodince těm, jenž v něho důvěřujou. Tu jsem dychtivě koukal do škatule. Tam byl nový klobouk a v něm ještě s něčím svinutý balík. Rychle to rozbalím, tu mně na zem vypadnul skrovný