nežli je plátno na louce.

Jen zatím peníze chystej!

Žváč : Rád, bratře, jen ať je spíšej.

Střízlivěj: Zjednej sobě poslův mnoho,

a hleď jim poručiti toho,

aby ty veci přinesli,

který k této lázni sluší.

Musíš dojných voslic mnoho míti,

a od nich mléko shromážděti,

aby se v něm mohl mýti,

a se sebe tu barvu zmýti.

Žváč: Když má bejt ta lázeň tak drahá,

nechť jest při mně raci ta černá barva;

což jest mi po té pěknosti,

když já mám jen pití^dosti.

Sřízlivej: Jestli se toto nelíbí,

můžeš užívati jiný,

nemeškej k barviři jíti,

tam se do kotla vložiti,

v kterým oni černí plátno,

můžeš věřiti tomuto,

že pěknou barvu dostaneš.

co krkavec, když se tak zraeješ.

Žváč: Co krkavec budu bílý?

Střízlivěj: Podřek jsem se, bratře milý.

Vožralec: Budeš, budeš, hrubě bílej,

co má bota, žváči milej.

Střízlivěj: I to sloužiti, věř mi, bude,

jednom hleď zjednati sobě

mnoho sudů letní rosy,

často za den mejvej se sní.

Pakli se tento nelíbí

spůsob, já nacházím jiný.

Nyní v zimě, když naprší,

sněhu nového, co sluší,

svlékni Sáty, válej se v něm

asi pět hodin každej den.

Dobrý taky jest lékařství

a proti tomu nejlepší: '

dej si kotel udělati

takový, jak jsi sám velký.

Ten naplň vodou a vápnem živým,

polí kamencem smíchaným.

Pod tím oheň jistej rozněť,

ať se to zvaří čistě hned.

A když bude nejlíp vříti,

do něho hleď se vložiti.

Buď tam jen as čtvrt hodiny,

uhlídáš, žeť budeš jiný.

Jako z jara činívají,

raci kůži sse zvlácejí,

tak ty ssebe starou zvlečeš,

pěknou bílou míti budeš. .

Však jestliže zůstaneš živ,

toť bude, věř mi, velkei div!

Žváč : Zanech tý rady pro blázny, a sám se mejvej v tý lázni.

Vožralec: Drž, synku, tuto píšťalku, zapískej nám trošíčku, jak má pěknej, bílej hlásek, píská pěkně, co slavíček.

Syn : Ach tatíčku, můj tatíčku,

vstávej nahoru chvíli tu,

ožraiec (se) žváčem mne ošidili,

tvař mi všecknu počernili.

Žráč: Co je ti, milej synáčku,

můj roztomilý babáčku,

co je se ti stalo nyní.

Syn: Pravím, že mne počernili.

Žráč: Ha, můj synu, co je ti přej'?

Vožralec: Polib mně vřít, blázne hluchej.

Žráč: Tuť máš, již jsem tě políbil,

zdá mi s', že jsem se nechybil.

Žváč: Hej, kmotře, chovej se hodně,

vybere(me) mu spolu slušně;

chyť se brady, já pačesů,

vytřeseme mu je trochu.

Syn: Ach, ach, nebite tatíčka,

bude se hněvat mamička.

Nervi, žváči, nervi brady.

Ty, vožralče. nebí hlavy.

Medle, střízlivče pomáhej,

tatíčka bíti mi nedej.

Když přijdeš k nám k mámě naší,

budeš odplacené míti.

Uctíme tě starým sejrem,

chlebem také, řídkým pivem.

Střízlivěj: Bratře, žváči i vožralče,

nebite ho blázna více;

ale pusťte mu tu bradu,

učiňte to na mou raddu.

Žváč: Dobře, střízlivče, bratře náš,

vožralce nechme ho na ten čas.

Žráč: Ouve, ouve, synu milý,

vidíš, jak jsou mne zde ctili (bili?;,

hlavu, bradu jsou zčesali,

málo vlasu mi nechali.

Slyš, co tomu řekne máma?

Syn: Bude z toho zarmoucena.

Tě z krčmy přivítá, věř mi,

až budeš hledati dveří.

Žráč: Pro ty mý spanilý fousy

nebudu domů smít jíti.

Věř, vožralče, žeť se pomstím.

Vožralec: Chceš-li, ať tě ještě zhostím.

Žráč : Však nyní nech toho býti, musil bych to odležeti.