Já mu zkrátka řekl, že letos nikoli, poněvadž v loni páni měšťané z Podskalí pana Procházku zpěváka i pan farář vypověděli, a mě sobě vyvolili na Svatou Horu o Svatodušních svátcích, od svaté Trojice z Podskalí. Tak s těmi že musím jít. Kmotr pravil na to: »Já tedy pudu také a řeknu to ještě více známým.« Pak se mne dále ptal, jak to vyhlíží s mojí zásobou. Já mu na to odpověděl: »Velmi bídně,« ale on sám se nabídnuly že mně také půjčí pár zlatých, abych nebral na dluh a sáhl do sáčku a půjčil mi 9 dvacetníků, pravil: »Až ti Pán Bůh dá, tak mně to zaplatíš.« Na to jsme si podali ruce, on řekl, že ještě do těch dob spolu budem mluvit. Vzal klobouk, s námi se rozloučil, dal s Bohem a odešel.

Moje se velice tomu divila, jak to může být, že si s ním tykám. Já jí pravil: »Takhle. Znali jsme se co školáci, a učili jsme se spolu tis— kařství. A když dospěl, byl slušný člověk, a tahle paní byla vdovou, arcit že letnější, si ho oblíbila a vzala si ho. Udělala z něj muže měšťana a obchodníka.« Od tohoto dne vycházel jsem si na povětří sílící. Konečně jsem i hůl odložil, chodil jsem do chrámu Páně. A neopominul jsem obejíti mé dobrodince, an mně v nemoci mé, tak laskavě podporovali, a jim ve vší uctivosti ty nejvroucnější díky vzdal, by jim Bůh vše častným i věčným blahem odměniti ráčil.

April čili duben byl velmi krásný a teplý. I umínil jsem si jednoho dne, že se podívám do trhu, mezi své známé paničky do trhu vaječného. Sotva že jsem mezi ty známé ženy přišel, hned mě jich mnoho pozdravovalo, a okamžitě se mně tázali, jestli zase, dá-li Bůh, půjdu v máji na Svatou Horu s Týnskými. »Milý drahý, letos nepůjdu!« »A proč ne?« »Inu proto že půjdu v pátek před Svatodušním Hodem Božím od Sv. Trojice z Podskalí.« A tu jsem jim vypravoval všechny své události, jak je svrchu psáno, a ony mě litovaly, a slíbily, že také o svátcích s námi s procesím půjdou. A společně mě obdarovaly, za čež jsem jim srdečně poděkoval. Přijdu domů, můj dar jsem odevzdal ochotně své drahé polovici, při čemž ale na sebe jsem nezapomněl.

Pak jsem psal do Roztok té stařeně, a dal sem jí vědomost, kdy půjdu na pout. Též i mému pomocníkovi do Dolní Krče, by si nic na cestu nechystal, že půjdu až o svátcích. A když jsem to vše v pořádku měl, i také družičky k Panně Marii, i, ženy k sošce Svaté Anny, pak jsem si teprve oddechl. Některé byly z Podskalí a také z trhu. Žádaná doba se blížila. V kostele procesí ohlášeno, že budoucí pátek bude v pět hodin ráno slavná mše svatá čtena pro poutníky na Svatou Horu, v pondělí v šest hodin slavné Tedeum. Já byl plný strachu, že pomocník můj z Krče mně neodpisuje, já že to sám čtyři dni křičet nezastanú. Ani mně v poledne jíst starostí nechutnalo. Ale asi ve dvě hodiny můj pomocník přišel. Nemohu popsat svou radost, jak jsem ho spatřil. On se mne na všechno vyptal, já mu na to pravil, aby se toho nic nelekal, že zkrácený nebude, on mně na jistotu podal ruku, že skutečně v pátek přijde. Den žádoucí se přiblížil S pozdviženým srdcem, a myslí, opravdově padl jsem v bytu mém na kolena svá, a s tou nejvroucnější horlivostí slzavýma očima děkoval jsem Bohu za tu velikou milost, že mne svojí nejsvětější