polévku, já jí ale vypil a chtěl jsem kávu, ona ale jí ještě neměla. Za chvíli mně dala hrnek kávy a dvě mandlovky. V tom přišla stařena z Roztok, radostně zvolala: »Buď Pán Bůh pochválen, už bude dobře. Tak teď ujistím naše lidi, že jistě s námi do Boleslavi půjdou.« A odevzdala zaslané nám dárky, a šla s Bohem. A já od toho dne nešel do postele. Než přišel měsíc duben, já byl zdráv. Go nedokázal lékař, to dokázala z venkova stará bába.

Částka 18. Kterak se mi po mé těžké nemoci vedlo až do r. 1847. S pomocí božskou den ke dnimu žádoucího zdraví a tělesné síly počal jsem tak rychle nabývati, že ku konci měsíce března mohl jsem již i na ulici vyjíti. Každý se tomu divil, že opět chodím. Ani nemohu pérem popsati moji radost a mé ženy, když jsem co poutník majíc hůl v ruce o Velikonoční slavnosti chrám Páně Emauzský ponejprv navštívil. Však pro velké přívaly lidu stíží jsem se .dovnitř dostal, kdežto jsem jen kratičkou modlitbu vykonal. Sotva že jsem se pro tíseň lidu ven na zdravé povětří dostal, a sobě opřený o strom oddechl. Po hodné chvíli pak jsem se ubíral pomalu zase domů. Děti byli právě venku, neb byl věru krásný den. Jak mně od rohu nemocnice zahlédli, tu hned Petr běžel proti mně, a menší Vojtěch zase k malce radostně volal: »Maminko, tatínek již jde.« Ona rychle vyšla proti mně, a vzala pod paždí, svedla mě z toho vrchu dolů, až k domovu. Kárala mě, že jsem se mezi tolika lidu pustil. Já si sedl ke kamnům, a po chvíli pravím : »Ale, ženo, já mám věru hlad, já nevím, co se to ještě se mnou děje, jeli to zdánlivý anebo skutečný hlad.« Ona praví: »Děkuj za to Bohu, však již budu dávat na stůl, a vy děti, zvonějí poledne, modlete se pozdravení Andělské s tatínkem a při tom také modlitbu před jídlem.« Než isme se pomodlili, bylo již jídlo na stole. Koukám, polévka s nudlema, po polévce maso s omáčkou a hrozný kus. S podivením pravím: »Co to je, ženo?« »Inu, tatínku, nehněvej se, já koupila libru skopového za 6 grošů, a-máš jí hodný hrnek, již také na zýtra, aby ti chlapci věděli, že jsou Boží svátky, bys dal také každému kousek.« Já byl spokojen, po mase přišly šku-bánky; já jich snědl hodný talíř, až se všichni divili, já sám, ale díky Bohu, mně docela nebylo nic. Ještě jich měla v troubě krajácek na večer pro děti. Asi ve čtyři hodiny já vyndal z trouby krajácek, dám na stůl, beru vidličku, a chtěl jsem sobě asi dva kousky vzíti, neb mně velmi chutnaly. V tom je klepáno, i dále!

Dvéře se otevřou, kdo vejde jako pan kmotr Ulrich. A místo pozdravení vzkřikl: »A pro Krista Pána, ty jsi již zase zdráv?« »O díky Bohu za tu milost.« Já nemohl hanbou a leknutím ani promluvit, poněvadž jsem právě nesl k ústům na vidličce škubánek. Jeden měl jsem v hubě, on to zpozoroval, a pravil: »Jez jen s Bohem, jen když ti chutná.« Mezi tím ho žena i děti vítaly, líbaly mu ruce, a on jim dal každému perníkové pouti a dvě vajíčka červená. To bylo ňáké radosti, víc než moc. Žena mu vše vypravovala o té z Roztok bábě, o tom procesí a taky mu děkovala za ten dar, co poslal po služebné a spolu též, pak jsme rozdělali všelijaké řeči, až přišlo na to, půjduli v květnu na Svatou Horu.