V pondělí ráno ve 4 hodiny šli jsme na Skalku k svaté Maří Magdaleně, tam jsme vykonali svatou křížovou cestu. Pak po sedmé mši svaté s Pánem Bohem brali sme se ku Praze. Přijdem na Přídku, kde se obyčejně snídávalo, vejdem tam, již tam sedělo několik Pražanů, kteří na úsvitě vyšli z domu proti manželkám svým. Po hodině šlo se dále, stále se cestou naproti jdoucí potkávali. Na Zbraslavi se sedělo do půl čtvrté.

Proto jak jsme u hospody zastavili, stranou stál malý zástup lidí. Když jsem byl sám, přistoupla ke mně z Roztok ta má lékařka a několik těch žen, děkovaly mně za mé námahy, a že mají do Klecan odtud pět hodin ještě cesty. Přály mi stálé zdraví, by mě Bůh posilnil, abych 1. července mohl jíti do Staré Boleslavi, že se na to těšiti budou. Já jim jistě slíbil a děkoval jsem jim za ty dárky, co mně v mé nemoci zaslaly. A dali jsme si s Bohem, podali jsme si ruce.

Sotva že odtloukly čtyři hodiny, tu jsme se hnuli a pod Zbraslavským mostem stály dva šífy, ratolestěmi ozdobený. V jednom byl stůl pro Rodičku Boží, a v druhým pro Svatou Annu. Lidé se rozdělili, od plavby se platilo dva groše. Já byl na prvním, a pomocník zase na druhém. Písně jsme si vybrali stejné, aby jeden zpěv nekazil druhý, plavalo se ve jménu Páně.

Podskalský měšťané plavali okolo šítu, na lodích, k oslavě Panny Marie. Neustále z pistolí střílelo až ke skále, tam čekalo množství lidu, pán farář a korouhve. Nyní šlo se do chrámu Páně, celý kostel byl osvětlený. Litánie se celé zpívaly, po litaniech opět pěla se píseň sv. Ambrože Tě Boha chválíme, pospolu všichni atd. Po dokončení bylo s Nej-světější Svátostí oltárni požehnání, při čemž se všemi zvony zvonilo. Bylo již ošum hodin, když se lidé z chrámu domů brali.

Poznamenání. Prosím, drazí moji čtenáři, proto jsem popisoval celou cestu a zvyky tohoto procesí, které mělo počátek svůj na začátku osumnáetého století, když Podskalský obyvatele prvně na Svatou Horu putovali, a tak rok od roku více a více oslavovali s tou největší horlivostí a křesťanskou okázalostí až do roku 1848. To byla poslední a velice strašná byla zpáteční cesta naše. Bylo to právě v pondělí Svatodušní o zbouření v Praze, co obšírně popíšu v knize třetí.

Když jsme se rozcházeli, tu pán kmotr Studnička a Ulrich a některé vážené paničky mně přáli zdraví, a tak s Pánem Bohem jsme se všichni rozešli. Tentokráte jsem přišel trochu pozdě domu. Žena i dítky mě radoslně vítaly. Sousedka přinesla pivo, a žena dala mi večeři. Po večeři podělil jsem děti poutí, a pak jsme lecos o té cestě rozmlouvali. Bylo již hezky pozdě, když jsme se na lůžka odebrali.

Druhý den jsem vše, co třeba bylo, zapravil, i domácí paní, která pozdě litovala, že mě v mé nemoci opustila. Ale co na tom, jen když nás Bůh neopustil a seslal nám ve jménu Svém dobré lidi. Hoši moji chodili do školy; ledacos potřebovali, i žena též obuv, také na košile. Co jen nejvíce potřeba bylo, se nakoupilo, a ostatní se skrylo do prádelníka do skřínky. Díky jsem srdečné vzdával Bohu a Marii Panně, za milost tu, že mně tak laskavé dobrodince seslati ráčil. Pak dle mé povinnosti