pouti, jak bídně jsem své živobytí hájil. To co píšu zde, zajisté vše pravda jest, co mně kdy milého i nemilého na světě potkalo. František Haisz.

Knihy 111. Částka 1. Kterak sprostý venkovan, starý to plavec z Ďavle, když mně ruku as pod loket uříznout chtěli, za ošum dni zas uzdravil. »Ale prosím vás, jen mně předce povězte, co vám stále s tou rukou; Bůh ví, vy vyhlížíte jako by jste šel na smrt.« »Milý příteli, opravdu mně je tak, nebo mně dnes v devět hodin budou řezat ruku. Bojím se toho, že to nevydržím, a jestli, tak budu do mé smrti jen přece mrzák.« A tu jsem mu vypravoval celé mé neštěstí. A právě dnes ani pálením a bolestí obstáti nemohu; Bože zpomožiž mně! On si ruku pomalu rozvázal, jen co mohl viděti prsty a dlaň. A pravil: »Světice Boží, je to zlý, ale možné u Boha je všechno, nechoďte do nemocnice, a rychle jen domů; ať žena vám převařovaným máslem prozatím ruku namaže. Pak kupte tří žejdlíkový hrnek, ten musí být přes půl naplněn lidskou močí. Do ní nadrobno jako k smažení nakrájejte cibuli, a asi tři lojové svíčky dejte do toho. Žena ať to vaří tak dlouho, až to bude jako kaše. Pak když to vystydne, obalit se musí s tou kaší ruka, a dobře zafačovat. Po' 24í hodinách dáte zase čerstvou kaši, i do třetice. A já doufám Boha, že vám ruka zůstane; a bude zdrava. Ale bude to trvat dlouho, než zase nabyde předešlé síly. Za čtyři dni připlavu zase se šífem sem, pak doufám, že bude lepší.« Já mu srdečně poděkoval a domů ochotně spěchal, kde jsem ji nalezl v největším zármutku. Pravím k ní: »Jen si nezoufej, s pomocí Boží bude zase dobře; a raci ochotně mně udělej tohle.« Ani to pět minut netrvalo, ruka byla šmolcem namazaná. A ve čtvrt hodině se již kaše vařila, která se musela míchat stále. A než bylo devět hodin, ruka byla kaší obalena a zafačována. Okolo poledne šla na mne zdřímota, neboť dva dni jsem nespal, ba ani nejedl. Velice jsem byl sesláblý, a to pálení a škubání v ruce mně pomalu se mírnilo. I vrhnul jsem sebou přes postel na pravou stranu, a spal jsem pokojně až do čtyřech hodin; probudím, hledím, kde to skutečně jsem jako u vytržení, koukám, mám-li ještě ruku neb jsem docela žádnou bolest necítil.

Tu přistoupí žena ke mně, přívětivě praví: »To si se prospal, viď? a jak je ti s rukou?« »I ženo, já docela necítím žádnou bolest, toliko jen jak^ by mně v ní brnělo, když jsem se pohybovati počal. Ach budiž za to čest Bohu a chvála na věky. Ale ženo, já mám ňáký hlad.« Ona chudák ochotně mně předložila, co měla, já se najedl a četl si něco. A tak jsem se šťastně, při mírných bolestech dočkal opět večera, a již šlo na, devátou, šel jsem ležet, a tak dobře jsem spal, že již byl bílý den. Po ranní modlitbě jsem se nasnídal, a žena vařila novou kaši. Když pak mně ruku rozvázala, velice se podivila, že otok tak změkl, že se jí do něj prsty bořily. Červených a černých fleků celá, sežloutla jako mrtvé tělo. Zase mně ji obložila a obvázala. A já docela krom chvílema brnění, žádné bolesti necítil. Noc jsem měl tichou, spal jsem pokojně. A když mně po třetí ruku převazovala, nebyl žádný a já již mohl rukou vládnouti, a kůže byla na ní jako, hadr cvrklá, co dělat. I namazala ruku šmolcem, a jen dlaň, poněvadž byla ještě spuchla, obalila tou kaší; a zase