náboženský jeho ráz, nýbrž dělají jej spíše vědou. Oběma směrům je ovšem značnou oporou okolnost, že z přirozenosti lidské vyplývají některé zjevy, které zdají se nám dosud nevysvětlitelnými (na př. zjevy suggesce, zvláště v hypnose).

Ať už pak pohlížíme na spiritismus se stanoviska kteréhokoliv — tolik je jisto, že mnohé a mnohé bude z něho vymýceno do říše mysti-cismu a bájí — není přece možno spiritistům upříti snahy život člověka í ohledu mravním povznésti. Chce-li takový horský duchař zjednodušiti život svůj a jeho potřeby a vzájemnou účinlivostí jej usnadniti sobě i jiným, vyhýbá-li se soudům a raději smírně sporné věci vyrovnává, staví-li se příznivě ke vzdělání, potírá-li karban, pijáctví a pod. neřesti, pak není příčiny, proč bychom odsuzovali příkře. My neodsuzujeme dnes bezohledně tak různé společnosti náboženské staro- i středověku, chtěly-li mravní úroveň stoupenců svých povznésti, a věrouka jejich obsahovala často rovněž pošetilosti. Nikoliv posměch, ale věda provede boj proti spiritismu, proti pošetilosti, pověře a vůbec všemu, co je ve spiritismu nezdravého, a přivede stoupence jeho k poznání, že k plnění zákona mravního není třeba duchů; i bez nich že zvítězí pravda nade lží, dobro nad zlem.

Ještě jedné okolnosti není možno přehlédnouti: je to obětavá podpora tisku špiritistického. Bohužel, že tento není vždy řízen tak, aby sloužil jen dobré věci. Nesmyslnými často věcmi propast mezi skutečností a bájemi jen šíří.

Zajímavý zjev mezi horskými spiritisty je František Tůma, tkadlec v Kruhu u Jilemnice (nar. 4./IV. 1872). Nemaje vyššího vzdělání (chodil do 14 let do školy jednak obecné, jednak měšťanské), zabývá se rád veršováním a dospěl již ke slušné dovednosti. Obsah jeho prací úzce souvisí s jeho náboženským přesvědčením. Vnilřní svoje zápasy a jejich výsledek popisuje sám as takto:

>Již od dětství takřka byl jsem jakousi neodolatelnou silou puzen přemýšleti. Následek mého přemýšlení bylo poznání rozporu mezi křesťanstvím »skutečným« a křesťanstvím »dělaným«. Když pak poznal jsem spiritismus, jenž mě poučil, že jsem se nemýlil, a myšlení mé ustálil, byla moje touha jediná dokázati skutkem, co myslím. Jak měl jsem to však učiniti? Vystoupiti z církve a na vlastních nohou jiti dále tam, kam vedlo mne přesvědčení moje!« Když vystoupil z církve, napsal a též tiskem vydal delší báseň »Babylon« (která ovšem obsahuje mnohé formální chyby), v níž líčí pád tohoto »dělaného« křesťanství. Vedle toho napsal řadu drobnějších prací, jež chová v rukopise. Jedna z lepších je znělkový věnec »Pravdě«; nazval ji též výsledkem svého cítění: »Pravda jest jedna, byla jedna, bude jedna. Jest to odvěký vůdce k dobru toužícího lidstva, jest to svaté slunce v soustavě hvězd: Čistoty, Upřímnosti, Lidskosti, Lásky, Soucitu atd. Je to Pramen, jenž smývá s duchů lidských onu egoistickými licoměrníky sosnovanou lež-pravdu na oklamání všech; zkrátka: Pravda je Život, bez ní života není, nýbrž jen pouhé živoření. Nuže, toto poznání bylo pohnutkou, že pokusil jsem se této Pravdě svým chudým hlasem a slohem zapěti.«