v některých obcích smíšených není ani jediného Němce, jenž by se ke špiritistom hlásil. Je to dokladem, že česká povaha je náboženskému hloubání přístupnější.

Spiritismus v Krkonoších nesporně má ráz náboženský, ráz sekty. Podstatou věrouky jeho jest učení, že duch člověka podroben jest nekonečnému pokroku. Po vyjití z těla při smrti člověka může se lidem pomocí prostředníků čili medií projeviti, sděluje jim svoje strasti a nabádá je k nápravě života (Sk. ap. kap. II. v. 17.: I stane se potom, že vyleji Ducha svého na všeliké tělo, a budou prorokovati synové vaši a dcery vaše . . .) Za tím účelem scházívají se spiritisté jednou neb dvakrát v týdnu ve svých příbytcích, a to večer. Spiritisté v jedné obci tvoří obyčejně kroužek; z obcí, kde je jich méně, připojují se ke kroužkům silnějším. A v těchto zasedáních projevují se duchové zemřelých, používajíce za nástroj svého projevu obyčejně ženu-prostřednici, jejímiž ústy mluví.

Duch provtěluje se znovu (= metempsychosa), aby v novém vtělení napravil hříchy spáchané v životě dřívějším, a tak stále se zdokonaluje. Na př.: nelítostný, sobecký boháč stává se v novém vtělení chuďasem a zakouší plnou měrou všeho toho, čím sám dříve jiným život ztrpčoval. Očista tato se děje v několika vtěleních, trvá dle našeho ponětí o čase nesmírně dlouho, přece však blíží se duch znenáhla Bohu, jenž dle přesvědčení duchařů tresty věčnými nikoho nestíhá. (Evang. sv. Jana, kap. III., v. 3.—7. výrok Kristův Nikodémovi: »Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království boží«.) V době mezi dvojím vtělením bloudí duch vesmírem; v době té odloučenost od Boha i od lepších duchů, úplné osamocení aneb společnost duchů zlých a pod. jsou tresty duchů, kteří jsou ještě na nižším stupni vývoje.

Přirozeným důsledkem tohoto učení je neuznávání pekla jakožto věčného trestu, a tedy rozpor s církví a jejími zástupci. Tento rozpor mezi duchaří a kněžími, jenž dán je tak již sám sebou, živen a prohlubován je v praktickém životě mnohými ještě okolnostmi jinými. Tak na př. spiritisté neuznávají též potřebu chrámů; hned na Sinai hřímal prý Jehovah: »Neučiníš sobě podobenství Boha svého, ani jaké rytiny kovu nebo dřeva!« Ap. Pavel ve Sk. ap. praví: »Bůh ten, kterýž stvořil svět i všecko, což jest na něm, ten jsa Pánem nebe i země, nebydlí v cbrámích lidskou rukou udělaných . . .«•, a ženě u studnice Jakubovy děl Kristus: »Ani v tomto chrámě, ani na této hoře nebudete se modliti — praví modlitebníci v duchu a v pravdě budou se modliti.« Rovněž neuznávají církevních obřadů (s tím souvisí otázka poplatků za obřady), některých svátostí, jsou rozhodnými odpůrci snah náboženských, kněžských a pod. Rozpor s církvemi vyvrcholil u mnohých vystoupením z církve.

Evangelia a písmo sv. vůbec — jak patrno — duchaří znají a rádi se o ně opírají; a kdežto lid v městech opouštěje církev vrhá se v náruč materialismu, hluboce nábožensky založený lid horský hledá duševní útěchu právě na pólu opačném; potvrzuje to i ta okolnost, že stoupenci spiritismu, jak vyskytuje se v městech, na př. v Praze, nestaví v popředí