flašinetláře, neboť jsem již několikrát Prahu prošel. Tak nebylo divu, .že všadež za mnou koukali, jak jsem směle kráčel. Jdeme Ostruhovou ulicí, právě okolo krámu pana kmotra Ulrieha, a on stál před krámem, doutník v ústech, jak mně viděl, sepjal ruce. V půl devátý místo v zámku byl jsem dán na Hradčanské komisařství. Asi za čtvrt hodiny, byl jsem nahoru zavolán, tázaný, kam příslušný, ženatý, pět dětí, čím se živím,, nádeník u zedníků a v zimě u obce. To bylo na něm vidět, že to byl citedlný pán. Když byl s protokolem hotov, vstane a praví: »Člověče, kdo vám to dovolil, ty žebroty na Její Veličenství psát, na to je trest.« A vzal ze stolku dva spisy: »Je to vaše ruka?« Já pravil: »Ano!« »No tak mi odpovězte!« »Já prosím jejich milosti, jak živ sem takové věci nepsal. Ale ty žensky přišly ke mně. že je z Emaus pan Pater Placidus ke mně posílá, abych jim to napsal, na ty slova, já to teprva psal.« »A kolik ste psal těch žádostí asi? »Prosím, tři.« »A co ste bral od psaní?« »Prosím 10 krejcarů.« Chvíli psal něco, a pak pravil: »Tudle se podepište, a to vám prikazujú, více podobného nic nepište.« Já se podepsal, a on šlápnul na zvonek, strážník přišel nahoru. »Ten muž má 4 hodiny trestu za mříšku, v jednu hodinu jej propuste.« Já mu poděkoval, a šel dolů, a tam jsem seděl na pryčně. Sotva komisař odešel, ještě nebylo dvanáct, byl jsem propuštěn. Já vylít radostně, jako chycený pták z vajíček. A zrovna šel jsem panu kmotrovi Ulrichovi. Ten mně radostně uvítal, a pravil: »Teď sedni k stolu a obědvej s námi. Pak nám budeš vypravovat, co se to s tebou stalo, že tě ved nahoru. Tak ani nevíš, jak tě ti lidé známí litovali.« Po jídle služka přinesla džbán piva, a já počal tu nemilou událost, od a až do z vypravoval, a tak se pomalu blížila druhá hodina. Já jim slušně poděkoval, on mně podal ruku a dal mi dvacetník; nechal také mou ženu pozdravovat. Přijdu na rynk, tu mně Petr chytí za ruku. »Ach. Ježíš Maria, tatínku, dou domu!« »Ano, a kde jsi byl?« »Ach, tatínku, byli jsme v zámku.« Tu jde žena, dítě na ruce. tři podle ní.

Není s podivením, že i ten v boji s drsnou přírodou otužilý horal krkonošský v horském osamocení svém o neúprosném zákoně smrti a životě záhrobním přemýšlí a rozumuje, z různých příčin rozchází se s výklady těch záhad, jak podávají je církve, a chytá se výkladu, jenž se jemu zdá pravdě nejpodobnějším. Tak přilnul ke spiritismu. Ostatně tam na horách jako by půda pro hloubání náboženské byla zvláště úrodná. Pozoruhodno jest, že ke spiritismu kloní se jen horský lid český;*)