hotovo, jen opravit a dávat na prkýnko. Za tři večery bylo 50 panáků hotových. Já zase dělal u vody, přišel jsem domu, panáky již byli na ráno v nůši připraveni. Po večeři mně tu chlapec ukazoval mi, co všechno má na krám přichystáno, že jsem se těm jeho vtipům divil. Pravil jsem: »Ty jsi hotovej stolař.« A skutečně když dospěl, stal se z néj dokonalý mistr stolařský. Ráno. sotva byl den, kluk vzal stůl na hlavu a odnesl ho k Svaté Alžbětě. Na roh ho postavil, menší šel s ním, nesl mu košíček, v něm několik sloupků. Zůstaly tam, až měl krám zbudovanej. Já šel k vodě, neb tam bylo na pár hodin díla, dělalo se přes poledne do dvou hodin. Ke třetí hodině šel jsem. Já užasnul, lidu okolo krámu jako by tam dávali darmo něco. Bohaté dámy kupovaly nejvíc jeptišky, jinač ne než za 20 krejcarů, a panáci po dvou kroších. Ze všech panáků bylo jich tam deset. Přijdu k nim, ona měla v rukách malej květináč a v něm žíravé uhlí, a kluk měl její štucel. Já povídám k ní: »Proč si sem nedáš více panáků?« Ona: »Proč si jich víc neudělal, to jsou poslední, a moc říkali, až půdou s kostela, že budou kupovat.« Já: »A čí jsou ty jeptišky, tu jsou opravdu jako živý, a také mají šmelcový růžence. Který jsou dražší, ty v těch bílých a nebo v černých vejlích?« Ona: »To jsou za jedny peníze.« Dala se do smíchu, pravila: »Udělali jsme jich s Peírem čtyřicet, bys o tom nevěděl, aby jsme ti udělali ňákou radost.« V tom ale počali všema sezvánět na požehnání. A s kázání se z kostela hrnuli lidé, a nežli minulo čtvrt hodiny, na krámě nezbylo nic. Žena dala menší nůši do velké, a já stůl na hlavu a v pět hodin jsme byli doma. Nyní jsem teprva viděl, co může přičindlivá žena. když nechce muže, rodinu v nivec uvésti, poslušné dítě z lásky k matce vše učiniti, by rodina taková do bídy neklesla. Radostně počítali, mnoho-li asi peněz stržili. Bylo to přes třicet zlatých v šajnech, to byla ňáká radost.

Od těch dob jsem sobě předsevzal, že od tohoto dne, nesmí se hodina jedinká zmařit. A spolehounka se to bude do zálohy dělat, a pak o Vánocích že se na zimu to prodá, a něco z toho koupí, to jest i brambory, dříví a nějaké potraviny. Pozdě na noc jsme teprv šli ležet. Já jsem dále se živil tím, co se dalo a doma se zase paslovalo a co bylo rozděláno, mí lidé do sv. Mikuláše chtěli dohotovit.

Bylo to právě dne 1. prosince ráno v sedům hodin, někdo zaklepá na dvéře, a hned vkročí do pokoje policejní strážník; a vyzývá mne, maje lístek v ruce, bych šel s ním na komisařství. Žena právě měla dítě u prsu, div že ho leknutím na zem nepustila, dala se do pláče. Mně při tom také dobře nebylo. Opatrně jsem si dal za ňadra ty denní zprávy, co dle nich ta píseň byla psaná při výslechu. Dal jsem s Bohem á šel. Přijdem na komisařství, zrovna do kanceláře, před cis. kr. pana komisaře, a on pravil: »Jste zde.« Se mnou ani nemluvil, pravil ku strážníku: »No tak jej hned odvějte na Hradčana.« Když jsme šli ze schodů, prosil jsem strážníka, jesli ví, co jsem zavinil. On mně odpověděl, že to asi nebude stát za nic, poněvadž by byl musel vzíti přes sebe kver. Kady mně ved, lidé mně znali. Někteří co zpěváka kostelního a jíní co-