rozuměli. A tak to nebyl žádný div, když jsem chraptěl. Byl jsem tedy nucen ve středu zůstat doma a léčit se, bych zase dostal hlas. Ten den jsem zůstal doma. Vyplatil jsem si ostatní písně, a dal jsem ještě jeden rys tlačit. A byl jsem doma, střihal jsem ze starých souken na panáky šatečky, a žena to šila. S radostí jsem koukal na velkého chlapce, jak zručně zacházel s nožem, by si opravdu něco vydělal, a měl v neděli ňáké peníze na ovoce. Druhý den přijdu zase pro flašinet, jeho majetník počal mně dělati všelijaké předházky, že mu mám platit každý den, že co mu je potom, že zůstanu doma. Ba že mnozí na něj bručejí, proč mně ten flašinet za takovej eapart půjčuje, že vydělám peněz jako želez. A kde já hrál, tam že oni nikdy ani jediný krejcar nevydělají. Chci-li, aby mně ho půjčoval každej tejden, aťhraju a nebo ne, že žádá tři zlatý. S velkou prosbou jsem , to s ním vyjednal, že mu dám tejdně jen za čtyři dni zlatej stříbra. Tak jako z nějaké milosti, mně ho zase půjčil. A toho všeho byl vinen ten strejček, on mu namluvil, co ani k pravdě podobno nebylo.

Tři neděle to trvalo, než jsem ty písně doprodal. A co nyní, písně jsem žádné neměl. I vrátil jsem kolovrátek, a řekl jsem mu, že jej více potřebovati nebudu. Arciť nic jsem neměl jistého, ale doufal jsem v Boha, že mně neopustí. Bylo to na povážení, již bylo pět dětí, žena, já na jedny ruce, zahálet se nesmělo. V pondělí ráno po skončeném díků vzdání Bohu, za všechny mně prokázané milosti od času mého dětinství až 'do této chvíle, počal jsem přemejšleti, co opět počíti, kam se zase obrátiti mám. Šel jsem tedy do Podskalí. Přijdu tam, vidím několik šífů se dřívím. A v deset hodin jsem počal dělat; a přišel jsem k rovnání, měl jsem větší plat než ty co vozili. Do večera bylo sedům hodin 56 krejcarů. Druhý a třetí den po 10 hodinách bylo předce něco. A když u vody nebyla práce, šel jsem po trhu a po kavárnách. Dále jak nastaly kalendáře, známost jsem měl, tak že nebylo snad v Novém a Starém městě, jediného řezníka, který by mou rukou neměl přinesený kalendář. A doma zase dělali opět panáčky. Neboť se přiblížila na mně doba, že jsem se chápal čehož jsem jen moh, bych jen rodinu svou obživit moh, a nesměl jsem se za nic stydět. Přišlo Svaté Alžběty. Žena měla černé orlijanové šaty, ale byly již velmi vetchý. Mně ale o jejím mínění docela nic ne-řekla, toliko to dutlali dohromady s velkým chlapcem. On jí na to nařezal, a ona nejdřív udělala jednu jeptišku. A když se jí dobře zdařila, rozpárala černý šaty a nadělala z nich asi s polovice samé jeptišky. A mně k tomu nutila, byl dal něco panáků dohromady, že ten ďen tam je velká schůze lidu, tak že by šla prodávat. »A nestyděla by se?« »A proč bych se styděla prodávat. Petra nechám doma u dítěte, a kdyby plakalo, sousedka by mi ho sem přinesla.« »Já, ale dětinská, pravím, diť tam se jen obrázky a perníkové zboží prodává, ale nikdy žádné hračky.« Ona: »Nešť, tak já tam budu letos první. A věř, co mi toho naděláš že všechno prodám,« a stále se při tom smála a chlapec taky. A pořade mně prosil, maminka že již k tomu nakoupila kašírované barvy. Když tomu chcete, dáme se do toho, poněvadž to bylo