rieviný, i děti neviny. Verš 10. Na krásném panství Třískové, barona Vilany, tak vojsko krutě bouřilo; mnoho sobě dovolilo (bez ulitování). Verš 11. Je Muzeum přepadeno, v něm oudy Svornosti, ti byli jati, vedeni, a na Hradčanech zavřeni (však vší vinny prosti). Verš 12. Bez počtu mladých študentů, jenž národně pěli, v Prašný bráně jati byli, do sklepu je uvěznili (nelicky trýznili). Verš 13. Též v Staroměstském koleji, byli sehromáždění, studující mnohé pány, ostrou zbraní opatření (parikat střežili). Verš 14. Mezi studentama byla, vlastenka spanilá, ta se statečně bránila, s parikat stále střílela, (nikdá nechybila). Verš 15. Šedesát sedům cnejch mužů, ti přej na tom stáli, aby Praha poplašená, a stále byla děšena (v tom kochání měli, v tom kochání měli).

Když pak jsem píseň dohotovenou měl, šel jsem s ní do tiskárny, a dal jsem jich jeden rys tlačit. A pak jsem šel ptát se, kdy si mohu ten kousek dát vytlouct. On mi řekl, až v pondělí, a byl teprve pátek. No, šel jsem ještě hrát, ale sotva mně tolik zbylo, co jsem musel dát pryč. Díky Bohu, ruka se mně opět zesílila, poněvadž já byl levák, a nyní mohl jsem levou rukou lecos paslovat. A tak, když jsem od zpívaní ochraptěl, počal jsem doma dělat ty panáky strojený k Vánocům na rynk. V pondělí jsem dal flašinet k dělníku, ale on mně řekl; že bude až ve středu večer hotovej. To mně mnoho netěšilo, ale co plátno, musel sem čekat. I počal jsem doma řezat na ty panáci, předně ručičky a zas tělíčka. A Petr, syn můj, mně zrovna koukal do ruky, a mimo mého nadání vzal perořízek a tak vkusně ve chvíli zhotovil několik ručiček, že nebyly od mých ani k rozeznání. A tak," nežli jsem přinesl flašinet, tak to tak jako já- uměl. A od těch dob se počaly u mně dělati do zálohy panáčky. Ve středu večer přinesl jsem domu fllašinet, a písně taky, ale jen 5 kněch, poněvadž jsem tam nemohl všechny zaplatit; a v stavení také nebylo ani halíře. Teď jsem přehrál flašinet a při tom také přezpíval. Já měl z té práce velikou radost, on mně k mému hlasu hrál jako varhany.

Ve čtvrtek ráno šel jsem hrát. Byl jsem velice z toho potěšen. Lidé to všade na památku kupovali, písně do soboty byly pryč. A při tom něco těch starodávných, tak že mně předce něco zbylo. V neděli, jak jsem ráno šel z kostela, šel jsem do tiskárny, a vzal jsem si opět 5 kněch na pondělí. Přijdu domů, něco jsem posnídal, a tu ke mně přijde nejstarší chlapec, v rukách měl dva papírové pytlíky. Praví: »Tatínku, já du odvádět práci.« Prohlédnu a vidím, že je to dobře, pravím mu: »Poslechni, Petře, aby si měl k tomu chut, budu ti dávat od tuctu 2 krejcary. To jest tělíčko, ručičky a ti dřívka na nožičky.« On se smál a pravil: »Ale jistě, tatínku, se budu činit.« V pondělí ráno šel jsem opět po svém živobytí. Šlo mně to výtečně, že se mně nedostávalo. Proto v úterý vzal jsem sebou ty ostatní, arciť že jsem zpíval až do sedmi hodin do večera, ale také jsem vše vyprodal.

Musel by mít člověk ty plíce v těle, zrovna ze železa, aby časem neochraptěl. Předce jsem musel hlas vydat, by mně lidé stojící na pavlačích a v oknách místem až v třetím patře slyšeli, a co zpívám, jadrně