že zejtra zase přijdu. On mně ale pravil: »Milý příteli, to je všechno s nima těžký, protože někdy, jdou, a pak zase zůstanou doma.« Já měl s ním co dělat, že mně ho zase půjčil. Pak jsem šel k strejci, by se na zejtří ráno po osmé hodině na to připravil. Pak jsem šel teprve domů. Ty již na mně čekaly, neb se již blížilo pomalá k večeru. A já jsem vždycky z trhu chodíval vždy po poledním. Žena mně ohřála jídlo polední a když jsem snědl, tak sem jí vypravoval, jak to živobytí mně bídně jde, že sotva vydělám na to živobytí. Pak jsem prohlížel moji pokladnu, shledal jsem, že to ukazuje bídný počet, takřka od desíti k pěti. Kojil jsem tou nadějí, že se to zase dále zlepší. Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, a Pán Bůh zas dá. Zejtra budu mít ty plátky sebou a jiné písně, možno, že to ňákej čas zase trochu půjde.

částka třeli. Kterak směle jsem šel, ráno za chládku, se stráží zrovna do zámku. Druhého dne prvně šel jsem pro plátky, a potom zrovna pro flašinet, kdež na mně strejc již čekal, a šli jsme hrát. No díky Bohu, šlo mně to ne jen ten den, ale hezky dlouho; a ty plátky mně pomáhaly tlačit, že jsem jich každýho dne více nežli sto prodal. A při tom jsem se teprve dozvěděl, co se v Praze v čas zbouření vše dílo, neboť jsem ty denní listy každej večer četl. I umínil jsem si, co bylo hlavního, že to dám ňák do veršů, a udělám z toho píseň, s tím oumyslem, až obejdu Prahu, ještě s těmi, pak že zase budu mít zase ňákou novinku. Tázal jsem se budovatele flašinetlu, co musím platit od práce, když si dám nový jiný kousek. On mně pravil: dva zlatý šajnů. Když to k němu -jeden den ráno přinesu, tak druhý den večer že si můžu pro něj přijít. Ale na tři dni dříve bych mu to řekl, by jinou práci nerozdělal, tak zůstalo při tom. Ženě jsem vyjevil mé předsevzetí, ona ale dala mi za odpověď, bych dělal sám podle svého rozumu, abych někdy z toho neměl žádné potahování. »Ale bláhová (pravím), když. to mohlo bej t v denních správách, tak to také může bejt v písni.« Proto jsem ty listy k sobě schoval, kdyby se něco stalo, měl se čím někdy vykázat. Tak jsem ji psal tímto nápěvem. Krásné děvčátko šlo smutné vzdychaje plakalo. Verš 1. Milý krajane poslyšte, tu smutnou novinu, co se v Praze přihodilo, jak krve prolité bylo (v truchlivou hodinu). Verš 2. Na pondělek svatodušní, služby Boží byly, zjednocení všech Slovanů, ano vlastenských krajanů (by v svornosti žili). Verš 3. Již se Pražané vraceli od pobožnosti, radostné písně jsouc pěli, potěšení z toho měli (že zas Lev Český řve). Verš 4. Pojednou jsou přepadení, bez všeho nadání, bodanéma poranění, polapení a svázaní (bez ulitování). Verš 5. Ženy, muži a děvčata, věnci okrášlení, za jisté neozbrojené, síla překvapí nevinné (strašně to v Praze hřmí). Verš 6. Jen jedním dnem dvě stě koulí do Prahy letělo, pumy, kranáty, kartáče, spusobily mnoho pláče (kde z děla zahřmělo). Verš 7. Na tom Střeleckým ostrově, pod železným mostem, tam myslivci drancovali, skutečně to dokázali (že byli zlým hostem). Verš 8. Však hůř v Celetnej ulici, po domách se dilo, kde co bylo je pobráno, roztlučeno, zdrancováno (pozůstalo málo). Verš 9. U Běchovic tam husaři, co lvi rozkacení, na kusy vše rozsekali, žádného nelitovali, i děti