asi tri kroky jen, tu vyšla rána, jen mi okolo ucha zafičela, já strachy jsem padl na zem. V tom vyšla druhá, ta by mně byla prohnala, já ale vleže po břiše jsem se doplazil k otvoru starého komína, hrůzou smrti vynaložil poslední sílu a vlezl prostřed do toho komína. A sotva že jsem se stišil, slyším kroky í také českou řeč rozmluvu, on pravil jeden: »Já ho jistě chlapa trefil, tady musí bejt někde.« »I houby jsi trefil, tak by tu byla předce krev, a ta by nám ukázala stopu, kam by byl zalez, i ďas ten žert vem, už šťastně útek, ten tam!« Skoro půl hodini seděl jsem v komíně. Každé zašustění listu mné strašilo, kolena mně i všecky kosti mé bolely. I poručil jsem se do ochrany Boží, slezl jsem, a tak opatrně jsem skrze stromy proplétal, až jsem přišel na silnici.

Bylo již hnedle poledne, když jsem přišel do brány. Tu jsem musel těm pánům vypravovat celou mou událost. Piva a jídla tam bylo dost, pak přišli zase jiní páni měšťani, a já se s Pánem Bohem ubíral k domovu. Přijdu domů, a vypravujú, jaké by mně bylo neštěstí potkalo pro těch pár krošů. Děti i žena a všichni skoro sousedi pravily, to že mně Bůh zrovna zázračně zachovati ráčil. Na to bylo zase utišení a opět se smělo jíti přes most, a také jezdit zase do Prahy. Kdo tu byl první, jako vozka s kufrem, v němž byly převleky družiček a žen. V malé chvíli přišly matky z Račan pro děti. Nelze popsati, s jak radostným výkřikem vrhly se do náruči matek svých. To bylo vypravování dětí matek, bylo by o tom radostném shledání mnoho co psát. A proto jen píšu, že mně srdečně poděkovaly, i za zdravu zaplatily, a s radostí šly s dětmi domů.

Ten den jsem měl samé návštěvy, poněvadž ty.ženy i družičky každá něco šatstva v kufru na voze měla, a vůz jel ze Zbraslavi v domov můj. Tam po slavnosti si teprve každá své věci vzaly. Ted" kočí ale do Prahy nemohl, a byl z Krče. Dal se tedy u Bráníka převézt a tak se dostal domů. A pak když bylo utišení, teprve mně kufr přivezl. Co ale nyní počít s flašinetlem. Jít jen tak hrát, a z toho denně platit zlatej, co zbyde pro mně? Ale ať, zkusíme to, jak to půjde. Ale šlo to velmi slabě, i nechal jsem docela toho, a šel zase po trhu, a po těch ženských kavárnách. Co ale vidím, děti plný ruce písní, upřímně ale řeknu, že ani jedna nestála ani za šňupec tabáku. Ale co je plátno, co lidé chtějí, to musím mít. Zavolal jsem toho jednoho kluka, vybral jsem si jich několik, i také, co za ně chtěl, zaplatil. Prohlížím ßrmy, tiskárny aneb jména nakladatele, ono nic než vytištěná v Praze. Náhodou jdu okolo červeného domu, tu vidím na malém krámku firmu, zde jsou k dostání denní zprávy u Va: Kr . . . a. Jdu dovnitř, ptám se opravdu, zač mně jich sto kusů na obchod prodá, bylo to půl archový. Brzy jsem se s ním umluvil, a také ihned zaplatil. Zejtra ráno po osmé hodině že je můžu dostat, když si je objednám a zaplatím.

Když jsem nenašel písně, aspoň ty plátky. K tomu vezmu si z tiskárny něco těch mejch písní, co jsem zpíval, neb jsem jim povolil, aby si je i na venek pro kramáře natiskli. Pak jsem sobě nakoupil porozdílné starodávní písně světské, a chystal se zase s flašinetlem. Šel jsem dříve ještě nežli domů, k tomu muži, co mně kolovrátek půjčoval; pravím mu,